Výstavy

6.5.2013 - 27.6.2013
VÝSTAVA VÍTEK ČAPEK SOLITÉR

pondělí 6. 5. 2013 v 18.00 hodin
VERNISÁŽ VÝSTAVY VÍTEK ČAPEK SOLITÉR

vstup volný

Vítek Čapek byl pro mě až donedávna především rodinný přítel, autor velkého rozhovoru s mým manželem Zdeňkem Sýkorou, autor nedokončené objevné monografie o avantgardním českém sochaři Zdeňku Pešánkovi a teprve poté umělec. Přiznám se, že v době, kdy jsme se znali a kdy jeho obrazy a kresby v Lounech vznikaly (1980-1986), jsme jejich rozsah a kvalitu ani zdaleka netušili, natož doceňovali, protože ostýchavý a skromný Vítek se nijak důrazněji neprosazoval.

Ačkoli Vítek Čapek z Loun nepocházel, šest let tady bydlel a pracoval, byl součástí lounské kulturní komunity – byl zaměstnán jako odborný pracovník v Galerii Benedikta Rejta, kterou tehdy vedl Jan Sekera, připravoval a zahajoval mnohé výstavy, zajímal se o práci lounských umělců a navštěvoval jejich ateliéry, chodil na koncerty jazzového klubu, spolupracoval s lounským muzeem i archivem. Málokdo ale věděl, že také intenzivně tvoří. A po své smrti jako by pro nás všechny zmizel…

A tak děkuji šťastné shodě okolností, že jsem se mohla spolu s několika Vítkovými přáteli podílet na jeho znovuobjevení, že jsem měla možnost podrobně se zabývat jeho dílem, držet v rukou jeho koláže, kresby a obrazy, navázat s ním v duchu rozhovor o jeho práci, uvidět ho nově – jako umělce.
Vybavilo se mi těch šest šťastných roků v Lounech počátkem osmdesátých let, které jsme společně prožívali v blízkosti Zdeňka Sýkory, Vítkova přítele a (od roku 1983) mého manžela. Znovu jsem s nimi seděla v naší kuchyni v tehdejším bytě na Tyršově náměstí a poslouchala nekonečné hovory o Pešánkovi a později o Sýkorově cestě k umění a o smyslu umění vůbec, opět jsem Vítkovi házela klíče z pátého patra našeho ateliéru nad náměstím, aby mohl zkontrolovat nová díla, zase jsme jeli malovat do přírody – k Ohři do Počedělic, za Libčeves do Středohoří nebo do zatáčky za Brlohem…

Uvědomila jsem si, že Vítkovi tuto pozornost k jeho dílu vlastně dlužím, neboť tomuto tématu jsme se příliš nevěnovali, u něj doma – tedy v jeho ateliéru – jsme vlastně byli jen párkrát. Často sice tehdy mluvil o svých Hladinách a jednu nám dokonce věnoval, viděli jsme i mnohé ze šesti tisíc koláží a kreseb a vystříhaných kruhů (vzpomínám na jeho od nůžek zmožené prsty), dost často jsme řešili i technické záležitosti (napínání a šepsování pláten nebo vlastnosti olejových barev), ale takto komplexně jsem jeho dílo viděla nyní poprvé. A byla jsem překvapená, nadšená, cítila jsem energii, kterou do svých prací vložil: od radostných a uvolněných nálad v barevných kruzích přes vzrušení a vztek v kresbách do papíru pouze vyrytých, a tudíž téměř neviditelných, až po minimalistická gesta v jeho kolážích, kde klidně použil bílé útržky na bílém podkladu nebo jen jeden fragment z plakátu. Anebo: od zdánlivě bezstarostně natečkovaných malých vesmírů nebo v dobrém rozmaru načmáraných kruhů, přes precizní a soustředěné kresby červenou nebo černou tuší ve vystříhaných kruzích vložených do na míru vytvořených obalů (autorských knih), až po soustředěnost a přemýšlivost při hledání odstínů barev v obrazech cyklu Hladin. Všechny jeho práce jsou dokladem touhy po dokonalosti a kráse, je z nich zřejmé, jak mu záleželo na každém tahu, na každém detailu, s jakou pečlivostí vybíral pastelky nebo tempery, jak dlouze upřesňoval barevné vztahy mezi plochami. Často však také reflektují hledání a nejistotu, zda právě tato cesta je správná. Měla jsem možnost ji s Vítkem takto znovu projít a hodně mi v tom pomohly zejména jeho texty a poznámky, které se v pozůstalosti dochovaly. Sám si v nich formuluje témata tvorby a popisuje metody, ale mimo jiné si také odpovídá na otázku, jak důležité bylo pro něj právě přátelství Zdeňka Sýkory, jeho rady, zkušenost, jistota, moudrost a zázemí.

Celé to vzpomínání mě přivedlo k úvaze o nesmrtelnosti. O ní spolu často mluvili a jako umělci po ní jistě (každý svým způsobem) toužili. Uvědomila jsem si, jakou moc má UMĚNÍ – ve Vítkově případě několik tisíc pokreslených, polepených a vystříhaných papírů a několik desítek pomalovaných pláten: co je v nich zakleto, že dovedou vzkřísit člověka? A dokonce změnit představu o něm. Dnes ho totiž vidím především jako umělce.

Snad tato výstava, která z prostorových důvodů může být pouze redukovaným výběrem z rozsáhlého díla, diváky osloví a přesvědčí, snad i oni ucítí energii, kterou Vítek Čapek do svých kreseb a maleb vložil. A přesto, že ho osobně neznali, ožije v jejich myslích – když budou chtít. Takovou moc má umění.

Lenka Sýkorová, 2013