Výstavy
Josef Šimůnek nepatří k osobnostem, jejichž jména se spojují s okázalými gesty nebo hlasitým sebeprosazováním. Přesto, anebo právě proto, se stal jedním z klíčových aktérů kulturní proměny poválečných Loun. Nejen jako sochař a restaurátor, ale především jako ten, kdo dokázal přetavit kulturní potenciál města do podoby institucí, které dodnes formují jeho identitu.
Kořeny v řemesle
Josef Šimůnek se narodil roku 1926 v Lounech. Jeho dětství bylo od počátku pevně spjato s materiálem, který jej provázel po celý život– se dřevem. Vyrůstal v soustružnické dílně svého otce, kde se řemeslo nepředávalo slovy, ale každodenní praxí. Již jako chlapec si tak osvojoval porozumění i úctu k materiálu.Do tohoto formativního období však tragicky zasáhla válka. Otec Josefa Šimůnka byl v listopadu 1944 popraven gestapem za ilegální protinacistickou činnost a mladý Josef se na konci války několik měsíců skrýval. Tato zkušenost se do jeho životního postoje nevtiskla patosem ani hořkostí, nýbrž silným přitakáním životu a vztahem k místu, odkud vzešel. Louny pro něj nebyly pouhou životní kulisou, nýbrž závazkem s jasným sdělením: o životní prostor se vším, co k němu patří, a na čem záleží, je potřeba pečovat.
Budování institucí: muzejník a vizionář
Po válce Šimůnek vystudoval řezbářství a sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Jana Laudy a Josefa Wagnera. Roku 1950 se vrátil do Loun, kde se podílel, společně s přáteli Vladislavem Mirvaldem, Zdeňkem Sýkorou, Kamilem Linhartem, Janem Sekerou, Josefem Hlaváčkem a dalšími, na nevšedním lounském kulturním dění. V roce 1953 se stal ředitelem městského muzea, které se pod jeho vedením stalo moderní muzejní institucí. Šimůnek pro muzeum získal dům Sokolů z Mor, kde mohly být připravovány plnohodnotné muzejní expozice. Zrodila se zde také myšlenka pořádat výstavy výtvarného umění.
Josefa Šimůnka lze označit za skutečného institucionálního otce Galerie Benedikta Rejta. Mezitím, co jeho generační souputníci přinášeli do Loun umělecký obsah, impulzy a ideje, Šimůnek vykonával onu méně viditelnou, avšak rozhodující práci: inicioval vznik muzejního oddělení i samostatné galerie, vyjednával s úřady a zajistil nejen institucionální a materiální podmínky, ale také vhodné prostory. V roce 1962 pro muzeum získává dům U Krakešů, aby zde zřídil výstavní síň.
Spojka lounské kulturní společnosti a umělec
Josef Šimůnek svou činností propojoval lounský okruh výtvarníků, historiků umění a intelektuálů. Ti tvořili otevřenou síť, která dokázala přivádět do Loun osobnosti z Prahy, ale i zahraničí. Právě Šimůnkova aktivita a jím vybudované institucionální zázemí umožnily, aby se v Lounech uskutečnily výstavy autorů, kteří spolu utvářeli podobu českého moderního umění. Živá výstavní činnost roku 1966 vyústila v osamostatnění Galerie Benedikta Rejta, jež se svým zaměřením na soudobé geometrické umění kladla odpor oficiální kulturní linii komunistického režimu. Také Šimůnek na konci 60. let tvoří pod vlivem konstruktivistických tendencí svá vrcholná díla a vytváří tak formy, které lze řadit do širokého proudu konkrétního umění a pro něž je typická geometrická abstrakce. Šimůnek zde originálně využívá „lidsky teplé“ dřevo, které doplňuje zvláště keramikou a porcelánem. Šimůnek také přednášel v rámci tehdy populární lounské Lidové univerzity umění a obecně usiloval o vnesení kulturního obsahu do každodenního života obyvatel. Jeho vlastní díla nebyla pouze galerijními artefakty, ale funkčními prvky pro veřejné prostory: reliéf v mostecké kavárně Luna, sloup na dětském hřišti v Litvínově, čelo stolu obřadní síně v Ústí nad Labem nebo keramická fontána Pět pramenů, stěna vestibulu základní školy a stěna Geodézie v Lounech.Tímto způsobem Šimůnek jako jeden z prvních humanizoval mnohdy strohé prostředí poválečné a socialistické architektury.
Ochránce duchovního dědictví a regionální paměti
Po roce 1970 Šimůnek z funkce ředitele muzea raději odešel, než aby se podřídil novému politickému vedení. Nadále však poskytoval potřebnou oporu GBR z pozice člena SČVU zastoupeného v nákupní komisi a pomáhal tak Janu Sekerovi plnit sbírkový fond kvalitním soudobým, pro režim však nežádoucím uměním. Především se však věnoval restaurátorství a vlastní tvorbě. V době normalizace, kdy byla péče o sakrální a historické památky často odsunuta na okraj zájmu a mnohé objekty chátraly, se vytrvale podílel na záchraně řady historických památek. Jeho rukama prošly desítky plastik ze dřeva i kamene, mimo jiné mariánský sloup v Lounech, Braunovy barokní skulptury v Cítolibech, socha sv. Barbory a sv. Kateřiny v Dolním Ročově, sousoší sv. Benedikta v Hrdlech, galerie barokních soch v České Lípě a v Liběšicích u Žatce.
Šimůnkův odkaz
Josef Šimůnek dnes nestojí v popředí příběhů českého umění ani v kánonu velkých jmen. Jeho tvorba však dokazuje nesporný přínos k modernímu umění 20. století a v tomto ohledu tak čeká na své objevení. Také by však nemělo být zapomenuto, že málokdo vykonal pro své město a region tolik jako on. Jan Sekera, první ředitel GBR, si Šimůnka za jeho práci velmi vážil. Výstava v GAML nyní připomíná odkaz této významné osobnosti v jeho plné šíři. Nechť je tedy Šimůnkovo jméno neseno lounskou kulturní tradicí!
H. G. Kolingerová