Zprávy pro tisk

KRAJINOU ZDEŇKA SÝKORY
13. 6. 2016 - 20. 7. 2016

Výstava představí práce dvou desítek účastníků sympozia Malování v Počedělicích 2015.
Vystavující autoři:
Eliška Daňková, Věra Drápalová, Jiří Jiroutek, Hana Klimanová, Václav Malina, Pavlína Martinů, Miroslava Nová, Josef Novák, Pavel Planička, Tomáš Polcar, Ester Polcarová, Jan Samec, Kateřina Smetanová, Helena Stejskalová, Miloš Šejn, David Šlajs, Jan Mária Valt, Anna Vančátová, Radim Vejvoda, Eva Vejvodová.

Žáci, přátelé a obdivovatelé malířského díla Zdeňka Sýkory se vloni již podruhé nechali inspirovat místy v okolí Loun, která na svých plátnech zachytil i on sám. Sympozia se zúčastnili nejen ti, kteří navazují na osobní zkušenost s malováním v krajině pod Sýkorovým vedením, ale také mladší umělci, kteří Zdeňka Sýkoru sice osobně nepoznali, ale stejně jako on rádi malují v přírodě. Malířské zkušenosti zde sbírali například i děti účastníků, studenti lounského gymnázia Lukáš Turner a Vendula Zrůstová nebo studentka z Plzně Eliška Daňková. Nově se v loňském ročníku zapojili fotografové.

Malby, akvarely, kresby a fotografie pro výstavu v GAMLu vybrala kurátorka a organizátorka sympozia Lenka Sýkorová. Umělecká díla doplní dokumentární fotografie, přibližující způsob tvorby jednotlivých autorů, rozdílné přístupy k práci i pozitivní atmosféru, která sympozium provází.

Výstava je součástí akce Sýkorovy Počedělice 2016, čtvrtého setkání přátel a obdivovatelů malíře Zdeňka Sýkory na březích řeky Ohře v Počedělicích, které se uskuteční 16. 7. 2016 v 15 hodin. Na toto setkání opět naváže i další ročník výtvarného sympozia.

 

JAROMÍR FUNKE
FOTOGRAFIE
13. 9. 2015 - 13. 11. 2015

Dílo Jaromíra Funkeho je dnes považováno za součást světové fotografické avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století. V českém kontextu sehrál jeho autor roli vůbec nejvýznamnější, jednak mimořádně širokým záběrem své tvorby, jednak jako pedagog, kritik a teoretik. Výstava v Galerii města Loun je sestavena ze tří okruhů autorovy tvorby. Jeden celek představují ukázky avantgardní tvorby, na fotografiích Kolína a Loun může divák sledovat, jak se nové koncepty fotografického obrazu uplatnily i v městské dokumentaci.

Kolín Funke fotografoval od mládí, žila zde jeho rodina a seznámil se zde s Josefem Sudkem, jenž do Kolína jezdil za svou matkou. Velké časové rozpětí fotografií Kolína poskytuje zároveň určitý průřez proměnami autorovy tvorby. Velká část fotografií, pocházejících z autorovy pozůstalosti, je málo známá, mnohé jsou vystaveny poprvé. Proti tomu lounský soubor, uložený v Oblastním muzeu v Lounech, je kompaktním celkem, vytvořeným na objednávku města v letech 1940–1941. Ve výstavě jako celku se tedy prolíná regionální a internacionální dimenze díla autora, který zemřel jako nepřímá oběť 2. světové války 22. března 1945.

Louny a Kolín objektivem Jaromíra Funkeho

Dílo Jaromíra Funkeho je dnes považováno za součást světové fotografické avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století. V českém kontextu sehrál jeho autor roli vůbec nejvýznamnější, jednak mimořádně širokým záběrem své tvorby, jednak jako pedagog, kritik a teoretik. Z jeho avantgardního díla představuje výstava alespoň deset zvětšenin z původních negativů, vydaných jako portfolio Pražským domem fotografie roku 1995. Divák tedy bude mít možnost porovnat, jak se nové koncepty fotografického obrazu uplatnily i v městské dokumentaci.

Město Kolín poskytlo Funkemu mnoho podnětů. Zaujal ho život v ulicích centra i na periférii, fotografoval památky i moderní architekturu, našel zde nejvíc námětů pro své cykly Sklo a odraz (1929) i pro „emoční fotografii“ soustředěnou v cyklu Čas trvá (1930–1934). Oba soubory dnes chápeme jako první metodicky koncipované surrealistické cykly ve fotografii.

Architekturu, především tu moderní a nezřídka i starou, komponoval Funke často diagonálně, objekty poutající jeho fantazii zobrazoval velmi prostě, aby nepřitahoval pozornost k fotografii, nýbrž k samotnému objektu. Kolín, kde žila jeho rodina a kde až do přesídlení do Prahy v roce 1935 trávil nejvíc svého času, fotografoval Funke od počátku své tvorby až do smrti. Publikováno bylo jen 64 fotografií ve výběru a s titulky Jaroslava Janíka pod názvem Můj Kolín (1947, 2. vyd. 1999). Je s podivem, že až dosud nikdo neprojevil zájem o zveřejnění těchto unikátních dokumentů města i okolí, ale také fotografických koncepcí a metod v proměnách času. Byl by to průkopnický počin, hodný Funkeho.

Na rozdíl od fotografií Kolína je lounský soubor kompaktním celkem, který vznikl jednorázově na objednávku města. Funke zde fotografoval od února 1940, v květnu 1941 byly fotografie v Lounech vystaveny a také proplaceny (soubor se v Oblastním muzeu v Lounech nedochoval v úplnosti). Zakázku zprostředkoval Jaroslav Janík (1901–1974), lounský a později kolínský knihovník, mimořádně vzdělaný a vlivný intelektuál. S Funkem se přátelil nejpozději od roku 1921 a jeho manželka Anna, rozená Lochmanová, byla nejlepší přítelkyní manželky Funkeho Anny. Lounský soubor měl být knižně publikován v Severočeském nakladatelství s textem Anny Fárové již roku 1972, o rok později k němu Emil Juliš napsal verše. Kniha v původním konceptu bez veršů spatřila světlo světa teprve roku 2006.

Lounský soubor je vzorovým příkladem fotografie, která v době nacistického nebezpečí a za války posilovala vztah k vlasti, ke krajině i k památkám. Také v tomto oboru se Jaromír Funke uplatnil výrazně jako teoretik a zejména jako autor celé řady souborů publikovaných za války a těsně po ní. Nevýznamnější je ten věnovaný Lounům.

Antonín Dufek


FRANTIŠEK SKÁLA
PODLESEE
7. 3. 2015 - 23. 5. 2015

František Skála, sochař, malíř, ilustrátor, hudebník, tanečník a „ctitel trvale udržitelného rozkladu“, patří v současné době k nejpopulárnějším umělcům. Upozornil na sebe už v polovině 80. let – jak mezi Tvrdohlavými, tak posléze i na samostatných výstavách. Vedle prvních úspěchů spojených zejména s ilustracemi knížek pro děti vystavoval na různých neoficiálních přehlídkách své prostorové objekty, zpívá a tančí v několika hudebních souborech, jmenujme alespoň Finský barok a Tros Sketos.
Jeho díla nesou od počátku punc nezaměnitelnosti. K základním rysům charakterizujícím jeho práce patří smysl pro humor a ironii, spontánnost, volná hra asociací, respekt a láska k materiálům i jejich přirozeným vlastnostem a nadšení pro „druhý život věcí v umění“ projevující se schopností vyzdvihnout předměty z propadliště dějin do záře reflektorů. Výraz a podoba děl jsou proměnlivé – jednou zaujmou až dekadentní rafinovaností, jindy dětsky naivním a přímočarým pohledem na věci, které míjíme bez povšimnutí –, vždy je pro ně ale charakteristické dokonalé řemeslné zpracování a smysl pro nejmenší detail. František Skála se umí dívat, pozorovat a hledat a čas takto strávený se přelévá do jeho prací. Jako gurmán prchavých okamžiků dokáže zachytit
a přenést nezachytitelné – ze vzpomínek a snů vyvolává magické obrazy, esence pocitů a tušení tajemného. Čas v jeho dílech plyne jinak než ten každodenní, obyčejný. Dovoluje nám zpomalit, žasnout, nadchnout se maličkostmi. Svou spontánní hravostí nás vrací ke vzpomínkám na dětství – do doby plné překvapení, kdy se denně děly zázraky a na všechno bylo ještě dost času.
V polovině 80. let koupil František Skála pro svou rodinu rozpadlý statek v kraji nedaleko Loun, kterému se říká Podlesí. Zdejší krajina ho okouzlila a stala se od té doby nedílnou součástí a inspiračním zdrojem jeho tvorby. V době, kdy se vracel k prvotním dětským zážitkům z lesních her, v tehdejší atmosféře postmoderny spojené se vznikem skupiny Tvrdohlaví, zde vznikaly první plastiky (Velký datel, 1987; Lesojan, 1988), které se zároveň objevily v dnes již legendárním komiksu Velké putování Vlase a Brady, na kterém vyrostlo několik generací dětí. Od té doby odtud vychází mohutný proud jeho tvorby zahrnující ilustrace k pohádkám, uhlové kresby lesních roklí, grafické práce, fotografické cykly, ale hlavně rozměrné plastiky, jejichž základním materiálem je dřevo. Zde vzniká v roce 1988 první Skálova kytara, jeho „dřevní“ bicí souprava nebo hostina lesních pochoutek Božské substance. Největší přehlídkou jeho prací, které většinou vznikly zde v Podlesí, se stala výstava v pražském Rudolfinu v roce 2004 a nyní se poprvé představuje přímo v místě, které je s touto tvorbou spjato. Zároveň však odtud vyjíždí za oceán, aby se na mořském břehu mohl těšit zpět na svoje lesy. Tato podvojnost byla ostatně osudově předznamenána již v jeho diplomní práci, animovaném filmu Oči.
Pro výstavu v Lounech byly vybrány tři tematické celky, které jsou se zdejším krajem spojeny snad nejvíce: Sajgonáři – rodinný velikonoční zvyk, fotografický komiks Skutečný příběh Cílka a Lídy, který zde vznikal v průběhu roku 2006, a objekty s vnitřním světlem. S vnitřním světlem zdejšího genia loci vyzařujícím ze dřeva a plastických hmot nebo ze slunečního světla polapeného do krabic pomocí fotografie.
Vanda Skálová

FRANTIŠEK SKÁLA
*1956, Praha. Žije a pracuje v Praze a na venkově

STUDIA
1976–1982 VŠUP, Praha

OCENĚNÍ | výběr
1991 Cena Jindřicha Chalupeckého, Praha 1. cena Arte Giovane di Europa, Bolzano, Itálie
1996 Cena „Interiér roku 96“
2002 Certificate of Honour for Illustration, IBBY, Basilej, Švýcarsko
2009 Zlaté jablko BIB, cena Bienále ilustrací Bratislava
2010 Certificate of Honour for Illustration, IBBY, Santiago de Compostela, Španělsko
2010 Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění, Praha

SAMOSTATNÉ VÝSTAVY | výběr
2000 František Skála, České centrum Londýn, Velká Británie
2001 František Skála – objekty, Dům umění, České Budějovice
František Skála – Božské substance, Galerie Litera, Praha
2002 Rytmus doby, Městské muzeum, Suchardův dům, Nová Paka
František Skála – výběr z tvorby, Galerie Langův dům, Frýdek-Místek
František Skála, České centrum Brusel, Belgie
2003 Karlínská kaple, Galerie Litera, Praha
2004 Špionážní fotografie, GKK, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy
Skála v Rudolfinu, Galerie Rudolfinum, Praha
2005 František Skála, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov
Skála v Morgalu, Moravská galerie v Brně
2006 K. Decay Laris a jeho příběh, Galerie Kai de Kai /I. Havlíček/, Praha
2007 Skutečný příběh Cílka a Lídy, České centrum Tokio, Japonsko
Skutečný příběh Cílka a Lídy, České centrum Vídeň, Rakousko
František Skála – „Korpersprache“, Galerie Atrium ed Arte, Vídeň, Rakousko
2008 Řeč těla, Galerie Litera, Praha
Kytary Františka Skály, Kytary.CZ, Praha
František Skála – Cecil’s quest, České Centrum New York, USA
2010 František Skála – Zájmová činnost, Galerie Navrátil, Praha
Cecil’s quest, Muzeum komiksu, Brusel, Belgie
Rock Aid, České Centrum Brusel, Belgie
František Skála – Práce z 80. a 90. let, Galerie U Betlémské kaple, Praha
2011 František Skála, Galerie města Plzně, Plzeň
František Skála – Tablets, OK Harris Gallery, New York, USA
2012 František Skála – Muzeum, Muzeum moderního umění, Olomouc
František Skála – Headlands, země hlav, Galerie Ve Smečkách, Praha
František Skála – Září, Galerie V. Špály, Praha
2013 František Skála – NIMBUS, Galerie umění Karlovy Vary, Becherova vila
František Skála – Cesty, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
2014 František Skála – LOBBY, Galerie Navrátil, Praha
2014 EXPO, Dům u Jonáše, Pardubice

 

VÁCLAV JÍRA 
RYBÍ KOSTI-VYHOZENÉ NŮŽKY
1. 12. 2014 - 20. 2. 2015

Strojky, struktury, krajiny, figury
Jiří Machalický

Pro Václava Jíru mají rozhodující význam Louny, kde se narodil, vyrůstal a kde dodnes žije. Měl totiž příležitost právě tady poznat řadu výrazných osobností českého progresivního umění. Soukromě studoval u Zdeňka Sýkory, který ho zasvětil do malířských postupů. Navštěvoval jeho výtvarný kroužek a brzy se s ním spřátelil. Přední český i evropský malíř ho zaujal systematickým přístupem k umění, krajním soustředěním, osobitým způsobem myšlení, jedinečným výtvarným názorem i životní filozofií. Setkával se tam však také s Kamilem Linhartem nebo Vladislavem Mirvaldem, kteří dospěli k vyhraněnému projevu, vycházejícímu z osobní zkušenosti a vzdělání. Měli na něj vliv svou originalitou a přínosem k experimentálnímu umění.

Jírův charakteristický výtvarný názor se přirozeně rozvíjí od šedesátých let až do současnosti a zasahuje do několika oblastí. Nejznámější jsou jistě  strojky, ke kterým se ovšem vážou obrazy – plány strojů. Své představy uskutečňuje v souvislosti s mezinárodním proudem nového realismu, o kterém  zpočátku takřka nic nevěděl a teprve později si o něm postupně získával informace. Byl okouzlen nálezy na skládkách nebo při železných nedělích, kdy lidé vyhazovali nejrůznější věci, které už nebylo možné použít, ale které se mohly uplatnit jinak. Pravidelně navštěvoval Kovošrot, kde objevoval předměty, které ho inspirovaly a z nichž své objekty sestavoval. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují. Přitom dosahují zvláštních estetických kvalit. Můžeme na nich  sledovat, jak se jeho názor zvolna proměňuje, jak na něj působí nové nálezy, jak umí jednotlivé prvky nezvykle kombinovat.

Umělcovo dílo však není nijak úzce zaměřené, jeho součástí jsou i krajinářské a figurální obrazy. Přírodu ztvárňuje většinou přímo na místě, vychází z odkazu avantgardy minulého století. Dospívá k přesně vyvážené kompozici, objemy koncentruje do kompaktních bloků. Přitom dokáže vystihnout podstatu i náladu krajiny, rozčlenit prostor do přesně definovaných plánů, zdůraznit  základní rysy a vynechat či aspoň omezit podružné detaily. Jindy skladbu uvolňuje a  dospívá k výrazně barevným, organickým strukturám, které se neustále proměňují. Ve figurální malbě rozvíjí spíš expresivní projev, postavy dívčích aktů zasazené do imaginárního prostoru jsou co nejvíce zjednodušené. Vyzařuje z nich energie, promítá se do nich živý pohyb. Pro dovršení jeho vzdělání a rozhledu byl důležitý i program lounské Galerie Benedikta Rejta zaměřený hlavně na neokonstruktivismus a geometricky laděné umění, který kdysi formoval jeho první ředitel a zakladatel Jan Sekera.

V poslední době se ale nadchl současnou hudbou, která ho už inspirovala a stále inspiruje k řadám obrazů. V nich reaguje na konkrétné skladby. Každý nástroj či každý motiv má svou barvu, malíř se nechává unášet rytmem a melodií. Vlastně převádí skladbu do vizuální podoby. Pracuje přesně opačně než Milan Grygar, podle jehož partitur již hrála různá hudební tělesa  a každé jiným způsobem. V obrazech Václava Jíry je možné sledovat, která jejich část vyjadřuje kterou fázi hudební skladby. Autor říká, že tento jeho zájem probudil hudební pořad Vandy Dobrovské, která se věnuje elektroakustické hudbě. Zaujali ho někteří současní skladatelé jako Zdeněk Šesták, Ondřej Adámek nebo Milan Adamčiak. Hudbou se sice inspiroval už v minulosti, ale tenkrát při tvorbě strojků. V malbě jde však o nové zaujetí, které ho plně ovládá.

Václav Jíra vychází především z poznání našeho prostředí, reaguje na konkrétní okamžiky. Projevuje smysl pro vyjádření absurdních situací, lehkou ironii a typický humor. Jeho tvorba je příjemně hravá, vyzařuje z ní radost, ale přitom má hlubší obsah a charakteristickým způsobem vypovídá o své době.

 

MLADÁ FRONTA DNES, ČTVRTEK 4. 12. 2014
MIROSLAVA STRNADOVÁ, redaktorka MF DNES

MALUJE PODLE HUDBY A BAVÍ HO DĚLAT BIZARNÍ STROJKY

V Galerii města Loun právě probíhá výstava zdejšího známého rodáka Václava Jíry, který tento měsíc oslaví 75. narozeniny. K vidění jsou jeho obrazy inspirované hudbou i netradiční strojky, z nichž každý má svou funkci. Výstava se jmenuje Rybí kosti – Vyhozené nůžky.

Tento měsíc oslaví už 75. narozeniny. Životní elán ale výtvarníkovi Václavu Jírovi nechybí. K malování dává slavnému lounskému rodákovi inspiraci nejenom haraburdí ze šrotiště, ale v poslední době i hudba, kterou je doslova posedlý. Pověstné jsou i jeho strojky, ke kterým se ovšem vážou obrazy – plány strojů. Pravidelně navštěvoval kovošrot, kde objevoval předměty, které ho inspirovaly a z nichž své objekty sestavoval. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují.
Jírova nejnovější díla – ať už obrazy, či strojky – můžete momentálně vidět na výstavě v Galerii města Loun, kde potrvá až do února. „Přijďte se hlavně pobavit a zasmát,“ říká ke své výstavě.

Výstava nese zvláštní název Rybí kosti – Vyhozené nůžky. Proč tak atypicky?
8. března 2013 jsem poslouchal rádio Vltava, pořad Rondo uváděný Wandou Dobrovskou. Zazněla tam úžasná skladba Ondřeje Adámka, která se jmenovala Rybí kosti. A já hned věděl, že podle ní namaluji obraz. Abych ho mohl namalovat, musel jsem doma rozšířit ateliér, plátno měří 2,8 na 3,6 metrů.

Jak se maluje podle hudby?
Skladbu jsem poslouchal denně a vybíral určitou partituru, třicetiminutová skladba by se mi na plátno nevešla. Vybral jsem tříminutovou část, která se dala zrealizovat. Vycházel jsem pořád z kovošrotu. Podle tónů jsem určoval barvy a rozložení součástek na plátně. Čím tenčí tóny, tím jsou barvy jemnější, veselejší, blíže k Slunci. V hlubokých tónech jsem volil barvy hnědé až černé. A takhle jsem pomalu postupoval, někdy jsem udělal dvě součástky denně, jindy pět. Hrozně mě to bavilo. Po třech a půl minutách hudba doznívá do ztracena, což jsem na plátně také zaznamenal.

Obraz Rybí kosti vznikal přes rok. Kdy jste dospěl k rozhodnutí, že musíte skončit?
Byl to přesně rok a dva měsíce. Už hrozilo nebezpečí, že ani já sám bych se v tom neorientoval. Mezitím jsem pracoval i na dalších obrazech, menších, a tím méně náročných. Inspirací pro jeden z nich mi byla Symfonie číslo 5 Chronos skladatele Zdeňka Šestáka z Cítolib.

A vyhozené nůžky, ty jsou kde?
To mě napadlo, když jsem dělal na obraze Rybí kosti. Na stole ležely nůžky a řekl jsem si, co kdybych je zakomponoval do obrazu. Je to předmět, který každý zná a je to i takový rébus pro diváka, jenž má za úkol v obraze je najít.

K tvorbě vás ale neinspiruje jen hudba, vaše jméno je pevně spjato s kovovým odpadem. Vznikla nová plátna i s tímto motivem?
Určitě. Jedna část výstavy představuje obrazy ovlivněné hudbou. Druhá část pak krásy kovošrotu. Barvu na plátně jsem nechal rok zaschnout. Až poté jsem ji chemicky zpracovával, aby to odpovídalo rozkladu plechů rzí na šrotišti. Nechal jsem tam ale i pevné součástky, které nepodléhají korozi.

Věcem, které nám dosloužily a skončily právě na šrotišti, vy dáváte nový život – tvoříte z nich roztodivné strojky. Křičí, malují, dokonce se i smějí. Přidal jste nějaký nový prvek?
Vzhledem k omezeným prostorům u mě doma vyrábím menší strojky – z elektrotechniky. Zvuk a pohyb vyjadřuje momentální náladu, pocit, který mám při jejich tvorbě. Na výstavě jsou k vidění nejenom tyhle novější, ale nostalgicky vzpomínám i na ty starší.

Strojky tvoříte od vašich dvaceti let. Kolik vám jich prošlo rukama?
Stovky. Doma jich mám ale už jen 120, více se mi jich tam nevejde. Říkám si, co s nimi jednou bude. Mám takový nápad, že je slisuji a odvezu zpátky do kovošrotu, recyklace by tak byla dokonána – vznikly ze šrotu a skončí tam.

Který je nejnovější?
Dokončil jsem ho pár dní před výstavou. Je hodně legrační – vrčí. Vznikl z malých motorků, které jsou v počítači. Další novější stroječek se postaví na stůl a skáče.

Na šrotišti asi moc malých elektrospotřebičů není, kam chodíte pro materiál?
Kupodivu mi to nosí kamarádi. Když se někomu rozbije elektrospotřebič, přinesou mi to se slovy: rozbij si to.

Výstava v Galerii města Loun je i takovým předčasným narozeninovým dárkem. Tento měsíc oslavíte 75. narozeniny…
Bohužel. Sedmdesát pět let už není žádná sranda, pomalu rekapituluji život. Ovšem novou chuť do tvorby mi dala právě hudba. Vlastně jsem rád, že mě to chytlo až teď, protože se mám na co těšit.

Co byste si ještě přál?
Aby mi fungovalo zdraví a hlavně, aby bylo vše v pohodě v rodině.

A čeho byste chtěl ještě v životě dosáhnout?
Nezpychnout a nezbohatnout.

Za sebou máte celou řádku výstav ve známých galeriích u nás a ve světě. Kde byste chtěl ještě vystavovat?
Rád bych vystavil všechno z mé tvorby. Přál bych si výstavu, která by rekapitulovala celý můj malířský život. Mám schované krajinomalby, které jsme malovali se Zdeňkem Sýkorou u řeky Ohře a v přírodě v jižních Čechách.

Vaše strojky najdeme i ve veřejném prostoru. V rodných Lounech, kde žijete, je strojek pojmenovaný Oktíbolz. Suzdalské náměstí, kde stojí, ale před rokem prošlo výraznou změnou, zmizely vodní nádrže – ledviny. Jak se vám nynější podoba líbí?
Mrzí mě, že voda zmizela, hlavní doménou Oktíbolze byla právě padající voda a věřím, že se tam jednou vrátí. Bazénky byly sice zasypány, ale zůstala tam technika rozvodů vody.

Do veřejného prostoru byla v červnu dána Negativní hlava podle modelu dalšího lounského výtvarníka, Kamila Linharta. U části veřejnosti vzbudila rozpaky, jak se vám líbí?
Mám z toho velkou radost, líbí se mi umístění. Hezky by se vyjímala i na pěší zóně, inspiraci bychom si mohli vzít v Holandsku, kde je skulptur v plenéru hodně. Negativní hlava je nádherné dílo, jen mě mrzí, že se toho nedožil sám Kamil Linhart a jeho paní. Kdo by měl mít největší radost než sám autor nebo rodina? Doufám, že to vidí alespoň z nebíčka.

Patřil jste k přátelům Zdeňka Sýkory. On stále na dílo ve veřejném prostoru v Lounech čeká, přestože před časem jeho manželka Lenka Sýkorová s architektem Josefem Pleskotem představili jeho návrh černobílé mozaiky, která by se měla objevit před vstupem do Vrchlického divadla.
Bylo by to nádherný a také satisfakce za ztracenou divadelní oponu.

 

ZDENĚK LADRA IMAGINACE KRAJINY
15. 9. - 21. 11. 2014

Vladimír Drápal

Obrazy, jimiž se Zdeněk Ladra prezentuje v Galerii města Loun, vznikaly od počátku 80. let minulého století až do poslední doby. Zachycují tak reprezentativní výsek jeho tvorby.

Místem vzniku a jejich dominantním tematem je krajina. Tyto práce se tedy vědomě řadí do proudu malířské tvorby, která má v Lounech dlouholetou tradici, a která je vymezena především krajinářskými díly Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta. K nim se autor nejen vědomě hlásí, ale s nimi se při svém uměleckém zrání také často osobně setkával.

Zdeněk Ladra vstoupil na toto umělecké pole nejen s vlastním smyslovým vnímáním proměnlivosti krajiny, ale také s ojedinělým citem pro koloristické pojetí výtvarného díla. Jeho vznik je empatickým zážitkem z práce s barevnou masou, malba je hutná a emotivní, autor se snaží zanechat v díle pocity, které zažívá při jeho malování. Z obrazů doslova vyzařuje obdiv k barevnosti přírody, její rozmanitosti, otisk její hrubé hmoty a nekonečných ploch. Ty Zdeněk Ladra ve výsledku zabarvuje možná subjektivním, ale rozhodně svébytným, syrovým uměleckým vnímáním a nekompromisní malbou. Výtvarné principy - jež jsou mu prostředkem, nikoli cílem - ve své tvorbě postupně redukuje, aniž by ovšem omezoval smysl a vůbec celkové vyznění díla. Na jednom z pláten nechal před několika lety nepomalovaný prostor, který měl evokovat zimní pole. Poté začal – pod dojmem oné "plné prázdnoty" - redukovat i ostatní obrazy jen na několik barevných ploch na čistém, bílém podkladu. V nejnovějších obrazech se pokouší zobrazit už jen pouhý náznak krajiny, aniž by přitom opouštěl její základní strukturu. Současně tak umožňuje své tvorbě možnost širší a plnější interpretace. Tato plátna možná připomínají okamžitý, náhlý gestický záznam, jsou však naopak důsledkem dlouhého a autentického vývoje původního konceptu. Kompozice "znakových" obrazů nepopírají smysl pro výraznou práci s barevnou hmotou, pro drsnější, haptické pojetí malby. V obrazech se tak autorovi často daří přenesení zážitku ze samotného tvůrčího procesu a specifik svébytné malířské práce na diváka, aniž by přitom opouštěl důvody, pro které maluje. Citlivým přístupem přináší vlastní pohled na krajinu, která ho obklopuje a jejíž se cítí součástí. Tvorba a příroda, kterou zachycuje, jsou v jeho díle ve vzájemné symbióze a harmonii

Zdeněk Ladra rozhodně nepatří k malířům prosazujícím vlastní osobnost. Naopak - zůstává nedotčen módními řemeslnými novinkami, nesleduje aktuální výtvarné trendy. Nepotřebuje to. Uspokojuje ho vlastní hledání nových výtvarných prostředků a individuální malířský vjem z přírody. Jistě i proto, že příroda je – možná podvědomým, avšak nepochybně upřímným - odrazem jeho duše a neustálou inspirací.

 

JIŘÍ KOLÁŘ JINÉ SVĚTY
3. 2. - 30. 3. 2014

Jiří Machalický

 ……….V uměleckém životopise Jiřího Koláře možná Louny hrají jen marginální roli, ačkoli sem zejména v šedesátých letech občas zavítal na návštěvu svých tehdejších přátel – Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda, Emila Juliše, Josefa Hlaváčka, Jana Sekery, se kterými se však mnohem častěji setkával v Praze, zejména u stolu v kavárně Slavia. Jejich vzájemné přátelství, obdiv a nadšení byly jistě důvodem, proč v roce 1964 tehdejší Městská galerie v Lounech uspořádala výstavu nazvanou poeticky Koláže Jiřího Koláře. Malý katalog obsahoval text Josefa Hlaváčka a Adolfa Hoffmeistera a báseň Emila Juliše. Pro kulturní dějiny Loun měla však tato událost velký význam, neboť dar Jiřího Koláře – soubor koláží z výstavy – byl podnětem ke zrodu Galerie Benedikta Rejta. Ta se pak pod vedením jejího ředitele (a předního znalce díla Jiřího Koláře) Jana Sekery na dlouhou dobu stala významnou institucí svými pozoruhodnými sbírkami experimentálního umění i vyhraněným výstavním programem.

Na kolářovské sbírce Jana a Medy Mládkových, která byla věnována hlavnímu městu Praze a zůstává v užívání Muzea Kampa – a která tvoří základ dnešní výstavy (zbytek laskavě zapůjčil Ing. M. Velf), je pozoruhodný její mimořádný rozsah a také soustředění na důležitá období čtyřicátých až sedmdesátých let s určitým přesahem do dalšího desetiletí. Tehdy totiž umělcův názor krystalizoval a zvolna se stával důležitou a originální součástí evropského současného umění. Později Jiří Kolář své nápady do důsledků rozvíjel a obohacoval dalšími objevy a technikami, ale základ již byl dán a směr vývoje v podstatě určen. Kolekce tedy neobsahuje takřka nic z pozdějšího pařížského období nebo z poslední periody, kdy se opět zdržoval čím dál častěji v Praze, ale přesto je značně kompaktní. Patří k autorovým nejvýznamnějším souborům nejen u nás, ale i v zahraničí. Byla již mnohokrát představena doma (Praha, Havlíčkův Brod, Svitavy, …) i v cizině (Helsinky, Moskva, Krakov, …) a vždy vzbuzovala zasloužený obdiv.  V roce, kdy celý výtvarný svět bude slavit 100 let od narození Jiřího Koláře, u nás v Lounech k tomu můžeme přidat „soukromou“ oslavu na počest 50 let od první výstavy moderního umění v našem městě. Tato výstava je tedy holdem nejen Jiřímu Kolářovi, ale všem lidem v našem městě, které výtvarné umění oslovuje a zajímá.