Výstavy

Lounská výstava je pokusem vrátit jméno Františka Chauna na výtvarnou scénu. Po mnohaletém mlčení a menší výstavě na jaře 2017 v Hradci Králové se Chaun opět vynořuje z vod zapomnění, a to nikoli náhodou právě v Lounech. 
Vladimír Drápal

Otec neuvěřitelně silně vnímal paradoxnost světa – a proto si nasazoval
MASKU KLAUNA!
Otec své alogismy, recese a absurdity – pro které je i po mnoha desítkách let pamětníky horoucně vzpomínán a slaven – nemusel vymýšlet: ony byly jeho nejvlastnější reakcí na svět, jeho OBRANOU před ním. To byl onen proslavený otcův „recesismus“: nutnost, kterou se chránil před dotírajícností reálného světa.
Myšlení a kousky recesisty, to byla jeho záchrana.
Smyslem otcovy recese ani tak nebylo POBAVIT, jak se okolí domnívalo, ale VÁLČIT se zdánlivou logikou života, napadat ji v každém okamžiku, nepřiznávat jí důležitosti ni váhy! Jestliže pamětníci dodnes s kuckavým smíchem vzpomínají na jeho alotria – a je neuvěřitelné, jak intenzivní mají tuto potřebu ještě třeba i po padesáti letech! - tak popisují pouze onu jevovou rovinu jeho kousků, onen tryskající absurdní humor, onu záplavu často až surové recese, ale nechápou onen tragický rozměr otcova celoživotního „bavičství“: onu osamocenost a potřebu s posedlou důsledností ubezpečovat sebe i okolí o neskutečnosti a absurditě tohoto světa… 
/IGOR CHAUN V KNIZE DENÍK, ANEB SMRT REŽISÉRA, DÍL II. (1993 AŽ 1995)/

Lounská výstava je pokusem vrátit jméno Františka Chauna na výtvarnou scénu. Po mnohaletém mlčení a menší výstavě na jaře 2017 v Hradci Králové se Chaun opět vynořuje z vod zapomnění, a to nikoli náhodou právě v Lounech.
Tady absolvoval lounskou reálku (1940) a hlásil se k mladým surrealistům, shromážděných tehdy kolem knihovníka Jaroslava Janíka. Jejich pravidelných schůzek se v letech 1940–1947 účastnili výtvarník Kamil Linhart, literát Jaroslav Mrnka, František Fast, Hugo Havlík, pozdější novinář, a také František Chaun, který k recitaci veršů preludoval na harmonium. Některé večery se konaly přímo v bytě Chaunových.
Krátce po válce Chaun vystudoval farmacii, titul získal už v roce 1946. Toto zaměstnání bylo ale podle jeho vlastních slov v zásadním rozporu s jeho uměleckým založením.
Projevoval se spíše jako nekonvenční hudební skladatel, byť jeho dílo není příliš rozsáhlé, zahrnuje okolo třiceti větších skladeb. Ale je pozoruhodné svým charakterem. Chaun si liboval v neobyčejném a paradoxním, a to jak v námětové oblasti, tak ve slohovém uchopení. Kombinoval postupy tradiční i nové hudby. Pozoruhodná je jeho kafkovská trilogie pro orchestr: Proměna, Zámek (Příběh zeměměřiče K.) a Proces z let 1964–1969. V roce 1971 trilogii vydal Panton v nahrávce Václava Neumanna. Chaun vytvořil i několik skladeb elektroakustických (music for tape), které realizoval v pařížském studiu Acousti.
Jeho výtvarné dílo bylo ovlivněno přátelstvím s francouzským moderním malířem Jeanem Dubufettem a jejich společným zájmem o stylizovaný naivismus a primitivismus. Od konce šedesátých let si ti dva vzájemně korespondovali a posléze došlo i na osobní návštěvy. O dvacet let starší Dubuffet mohl stejně naladěnému Chaunovi konvenovat v mnohém – zejména ovšem ve své nekonvenčnosti, „totální hravosti“ vedoucí tu k nezávazné (nebo zdánlivě nezávazné) hříčce, jindy k vyjádření vysoce vážnému a serióznímu. Chaun svému příteli věnoval skladbu Hommage à Dubufette. V Dubuffetových očích je František Chaun „nádherným býkem“, jak ho oslovuje v dopise z roku 1974, a my k tomu dodáváme, že František Chaun byl nejen tvůrcem uměleckého díla plného neobyčejné energie, ale podle vzpomínek mnoha přátel též pozoruhodným mystikem a svérázným recesistou.

Vladimír Drápal