Probíhající výstava
V rámci tradice na letní termíny připravujeme vždy představení účastníků Sýkorových Počedělic, tedy sympozia výtvarníků, kteří malují v okolí Loun či na břehu Ohře. Tentokráte jsme pro vás vybrali sympatickou manželskou dvojici Evu a Radima Vejvodovy, kteří od samého počátku malují krajinu kolem Orasic.
Oba používají jiné techniky (Eva maluje většinou olejem na plátno, Radimovou doménou je akvarel), o to bude bude výstava zajímavější.
Tak jsme se jich rovnou zeptali, jak to sami vidí...
GAML: Ve vaší tvorbě, i když je to v obou případech krajinomalba, využíváte odlišných technik. Můžete nás s nimi trochu víc seznámit?
Radim: Ano, máme několik zdrojů i cest. Rád pracuji na papíře. Samostatnou kategorii tvoří akvarel. Rychlé intuitivní záznamy po neuspěchané racionální úvaze. Potom olejové kombinované techniky na podmalovaných papírech někdy s monotypem. Oleje na plátně a na jutě tvoří samostatnou skupinu a obzvlášť juty jsou velmi osobní. K tomu kresby, koláže a grafiku...
Eva: Pracuji různými technikami, ale nejraději maluji olejem. Ať už obrazy inspirované krajinou nebo jiným osobním tématem. Tahle technika mi vyhovuje proto, že delší doba zasychání barev, na rozdíl třeba od akrylu, mi lépe umožňuje dobrat se k vyjádření původní představy. Dává mi k tomu dost času a zároveň možnost měkkého promalování barevných ploch – vrstev, lazur a i struktur. Když potřebuji vymezit barvě určitou hranici, pak používám kresbu třeba pomocí lité struktury nebo předem vymezené plochy, které vnesou do malby určitý princip.
GAML: Liší se nějak okolí Loun od vašich dalších malířských „ štací"? Jestli ano, čím...
Radim: Malování v Lounech, Počedělicích, Orasicích, prostě v okolí Ohře s výhledem na Středohoří je zvláštní především přítomností našich dnešních malířských souputníků, ale i znalostí díla, které již z téhle krásné krajiny vzniklo. V Aix en Provence nejde nevzpomenout na Paula Cézanna, v Les Sables ´d Olonne Alberta Marqueta. Za sebe můžu říct, že krajiny v blízkosti moře, pobřeží s kameny, pískem pod chodidly, vůní příboje, slaných kapek na rtech jsou mojí velkou inspirací. V Čechách mám rád Posázaví a lesy. I když vlastně nemám příliš vyhraněný názor na téma vznikajících obrazů. Nejvíc malířských zkušeností jsem získal před krajinou. Tou na stojanu, tou za stojanem i tou, kterou nosíme v hlavě. Lidská tvář i tělo je vlastně také krajinka. Zátiší s hruškami a miska může zastoupit břeh rybníku s duby na břehu. To malíř nabízí asociace na dobrodružné, vzrušující, zábavné cestě k obrazu. A někdy je to tiché, možná až ozdravné spočinutí. To mám asi nejraději.
Eva: Nejvíc jsem asi malovala v krajině okolo řeky Sázavy, kde jsem od dětství trávila každou volnou chvíli. Je to krajina hlubokých lesů, dlouhých dalekých pohledů na zvlněný horizont. Je mi velmi osobní a blízkou vzpomínkou na dětství. Mezi ty „jiné štace" patří i místa, která jsem si zamilovala během svých pozdějších cest pro jejich osobitou krásu i sílu. Také místa vzdálenější například ve Francii nebo Skotsku, která jsou jedinečná svou atmosférou a barevností. Když nás Lenka Sýkorová pozvala k účasti na malířském sympoziu, které se koná od roku 2014 v místech, kde maloval Zdeněk Sýkora, vybavila se mi vzpomínka na mou dávnou cestu do Českého Středohoří a na to, jak silně a hluboce na mě tehdy zdejší krajina zapůsobila. A když jsem poprvé přijela do Počedělic, opět se mi tahle vzpomínka vrátila. Lenka nás provedla místy s motivy Zdeňka Sýkory a krajinu jsme obdivovali i z výšky v letadle Milana Marka. Už několik let malujeme na břehu řeky Ohře, v místě, které je pro mne takovým ateliérem venku pod stromem a kde jsou našimi společníky kromě vážek, motýlů, ryb často i koně. Občas za námi někdo přijde, nebo jen tak projde kolem, projede na loďce, zastaví se pán, který bydlí vedle. Tohle všechno patří neodmyslitelně k atmosféře „venkovního atelieru" a já se na to každý rok zase těším. Maluji řeku, která má tolik podob měnících se v každém okamžiku, protější břehy a jejich odrazy ve vodě. To je moje téma v obrazech na výstavě. Ta řeka protéká touto svébytnou krajinou a i v ní je celá její jedinečnost.
S umělci hovořil Vladimír Drápal