Probíhající výstava

Je opravdové štěstí vnímat barvy a krášlit si jimi život. Neboť vnímajíce jejich různost, máme o hodnotu více v souboru svých zážitků, možnost zkrášlit chromaticky své myšlenky a city.
FRANTIŠEK KUPKA, 1923

Vuk Zörner poprvé představuje v rodných Lounech svoji tvorbu v tak širokém rozsahu. Na výstavě v Galerii města Loun jsou zahrnuty všechny jeho malířské „etapy“, kterými za dobu své více než čtyřicetileté výtvarné činnosti prošel.

Základy jeho práce jsou více než pevné; k jeho mentorům v začátcích patřili například Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald nebo Václav Jíra. Ti ho přivedli k perfektnímu zvládnutí kresby, citlivému přístupu k barvám a v neposlední řadě ho naučili pozorně se dívat a vnímat vše kolem sebe.

Jsou to především krajiny, které v sobě nezapřou kořeny lounského výtvanrého kroužku, ba co víc, hrdě se k ní hlásí. Vuk Zörner pracuje s nánosy těžkých krycích barev, ovšem barva není jediným jeho výrazovým prostředkem, stejně významné je hrubé používání štětce a malířské špachtle, s jejich pomocí tvaruje, uhlazuje, anebo naopak rozrývá obraz zachycované krajiny. Okolí města Loun s motivem řeky Ohře, krajina Českého středohoří, ale i jižních Čech s jejich rybníky, ty patří k nejrozsáhlejším cyklům jeho obrazů. Charakteristickým se pro něj stal prvek zjednodušení, záměrná barevná nahodilost, s kterou zachycuje horizont, přesto je patrné, že obrazy vychází z reálného pocitu krajiny, že její materie je pro malíře stejně důležitá jako sytost a pestrost barev.

Kolem roku 1995 přibyla do jeho tvorby figura, poněkud netradičně poskládaná z řad rozostřených kružnic rozlévajících se celým plátnem. Základním motivem jsou nevýrazné obrysy figur, výrazovým prostředkem je kruh tvořený špachtlí, zpracovaný v několika po sobě jdoucích barevných vrstvách. Podstatu obrazů tady rovněž tvoří – podobně jako u krajinomalby – cílená barevná nahodilost a hustota překrývání barev. 

Neméně atraktivní je i série pohledů na věže chrámu svatého Mikuláše, která začala vznikat v roce 2000. Tvoří uzavřený celek dvanácti obrazů a odráží vzpínající se věže chrámu z různých perspektiv, každý obraz je namalován z jiného stanoviště a tím i úhlu pohledu. Jako u celé Zörnerovy tvorby je stále přítomný charakteristický prvek zjednodušené, hutné a překrývající se malby, který je tentokrát zpracován do snově zastřené vertikální podoby.

Zhruba od roku 2012 nalézá Vuk Zörner krajinu jinou, pomalu opouští „realistickou“, haptickou a hrubozrnnou malbu a postupným zjednodušováním jednotlivých obrysů vrcholů Českého středohoří a jejich vlnění dochází k jednoduchým, až liniovým čarám kopírujícím okolní krajinu už ve zcela prosté, co nejjednodušší variantě. Aniž by se přitom ovšem vzdával „své“ hravé barevnosti.

Paul Klee prohlásil, že „umění neopakuje viditelné, ale činí viditelným“, a myslím, že tato slova Zörnerovu tvorbu, jeho obdivuhodný cit a smysl pro barvu, naprosto vystihují.

Vladimír Drápal