Probíhající výstava

Václav Jíra, Emil Juliš, Olga Karlíková, Jiří Kubový, Kamil Linhart, Milan Maur, Vladislav Mirvald, Otakar Slavík, Zdeněk Sýkora, Dagmar Šubrtová

Tohoto roku tomu bude deset let, kdy nás opustil teo­retik výtvarného umění (nejen) severočeské scény, estetik, pedagog FUD UJEP a lounský občan Mgr. Zbyněk Sedláček (* 20. 6. 1966 Roudnice nad Labem † 20. 3. 2014 Louny).
Přesto, že jeho odchod byl předčasný a nečekaný, zůstaly po něm stovky článků, recenzí a studií, desítky katalogů a výstav, kte­ré připravoval nejen v tradičních galeriích či muzeích po celé České republice, ale i v prostorách, které dokázaly překvapit.
Zbyněk žil v Lounech, v letech 1984–1989 vystudoval Estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté do roku 1994 pracoval v Galerii Benedikta Rejta, v roce 1995 přešel na Institut výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně (později Fakulta umění a de­signu), kde pedagogicky působil až do konce svého života.
Zbyňka výtvarné umění zcela pohlcovalo a stejně jako je rozsáh­lý výčet jeho kurátorských, publikačních a badatelských počinů, stej­ně rozmanitý je i seznam autorů, o které se zajímal, o kterých psal.
I po odchodu do Ústí nad Labem, kde se profesně věnoval hlav­ně výuce estetiky a interpretaci výtvarného umění, v Lounech půso­bil v druhé polovině 90. let jako spiritus agens ve dvou prostorách: na chodbách Hematologie lounské polikliniky a ve Výstavní síni Te­lecom, kde připravoval a uváděl kvalitní program zaměřený jak na místní výtvarníky, tak Louňákům citlivě představoval i ty „přespolní".
Podobný koncept jsme zvolili i pro uspořádání této výstavy, kdy si chceme deset let od Zbyňkova úmrtí připomenout výstavou de­seti výtvarníků, s nimiž Zbyněk za svého života spolupracoval; je­jich práce jsou doprovozeny úryvky, které jsem vybral z jednotlivých Zbyňkových textů a které svědčí o jeho erudici, orientaci v dějinách výtvarného umění a schopnosti vyjádřit to podstatné, charakteris­tické či výjimečné.
Nutno podotknout, že Galerie města Loun Zbyňkovu práci a na­sazení připomněla výstavou Hommage á Zbyněk Sedláček, již kurá­torsky připravili Otto M. Urban a Dáša Šubrtová (10. 12. 2016 – 19. 2.2017) a která představila okruh autorů, jimž Zbyněk připravoval vý­stavy v atypickém prostoru kaple svatého Izidora v Kovárech.
Pro aktuální výstavu v GAML jsme vybrali jména, která ve Zbyň­kově publikační i kurátorské práci rezonují častěji; pětici z Loun a pětici odjinud. Až ex-post se ukázalo, že téměř všechny autory v jejich rozmanitosti propojuje nejen to, že ohlasu a uznání je­jich díla se většině dostalo až ve svobodném čase po roce 1989, ale zejména jejich svobodná mysl, otevřený vztah k experimentu a k volnosti tvorby. Že jejich práce není zpodobněním reality, ale naopak hledáním a objevováním nových cest a možností výtvarné­ho umění. Že se nejedná o pouhé zachycení dějů kolem nás, ale hledání něčeho, co náš svět – a tedy i nás samé – přesahuje. Tedy to, co Zbyněk ve výtvarném umění také sám hledal a nacházel.
Bonusem výstavy je „Zbyňkova pracovna", kde jsou umístěny obrazy, které se nacházely na zdech jeho lounské bytu a v podsta­tě velmi úzce korespondují s naším výběrem.
Vladimír Drápal

VÝSTAVU ZAHÁJÍ: ZDENA KOLEČKOVÁ, DĚKANKA FAKULTY UMĚNÍ A DESIGNU UJEP V ÚSTÍ NAD LABEM, MICHAL KOLEČEK, ŘEDITEL DOMU UMĚNÍ V ÚSTÍ NAD LABEM, VLADIMÍR DRÁPAL, KURÁTOR VÝSTAVY

ZÁŠTITU NAD VÝSTAVOU PŘEVZAL NÁMĚSTEK HEJTMANA ÚSTECKÉHO KRAJE JIŘÍ ŘEHÁK.

KONCEPCE VÝSTAVY, TEXT: VLADIMÍR DRÁPAL
FOTOGRAFIE: JIŘÍ JIROUTEK, ESTER POLCAROVÁ, JAN PETRŽILKA

PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ RODINĚ ZBYŇKA SEDLÁČKA A VŠEM MAJITELŮM DĚL, KTEŘÍ JE OCHOTNĚ A LASKAVĚ ZAPŮJČILI.

VÁCLAV JÍRA (* 17. 11. 1939 Louny)
Šťastné období „strojků" -mechanismy a technicistní kompozi­ce -konstruovaných v živě barevných malbách a montovaných z nalezených součástek, zůstává poměrně málo známým vkla­dem Václava Jíry do vývoje českého kinetismu a neokonstruk­tivismu 60. let, zejména originální zvolněnou polohou této pro­dukce mezi vážnými díly ostatních stoupenců tohoto proudu. Patafyzické tinguellyovské strojky ukázaly, že také v Čechách mohou vznikat kreace, ve kterých se humor spojuje a racio­nálně koncipovaným tvarem a neupadá do groteskního šklebu nebo zdrcující absurdity.

EMIL JULIŠ (* 20. 10. 1920 Praha † 25. 12. 2006 Louny)
Jako prvotní materiál koláží posloužily fotografie z časopisů, re­produkce děl starého i moderního umění, v menší míře fragmenty textů, reklam a map. Určujícím individuálním principem kolážo­vé tvorby je způsob segmentace výchozích zobrazení, tematický výběr a uspořádání výtvarných elementů. Lze říci, že v tvorbě Emila Juliše se systematicky projevuje princip přenosu: přenosu výtvarných postupů do poezie a literárních do výtvarného umění. Autor spojuje, konfrontuje a zvýrazňuje sémanticky silně zatížené elementy, mnohdy na základě ikonické kvality, vytváří narativní síť, přičemž všechny ostatní vazby na původní kontext – zejmé­na u obrazů a soch vstupují do rozpohybované mnohoznačné vý­znamovosti díla. Koláže se nepodřizují literarizaci a uchovávají si autonomní výtvarné kvality, ačkoli je lze jak vnímat v podobě syn­tetického výtvarného znaku, tak i „číst" po jednotlivých prvcích a jejich vzájemných vztazích, což zároveň odkazuje ke genezi – přiřazování a rozvíjení primárně zvolených významů.

OLGA KARLÍKOVÁ (* 6. 1. 1923 Praha † 5. 8. 2004 Praha)
Dílo Olgy Karlíkové patří bezesporu k vrcholným výkonům čes­kého umění v oblasti tematizace přírody a reflexe přírodních jevů. Pro melodii, tempo a intenzitu ptačího zpěvu používala individuálně pojaté quasiznaky, jejichž repertoár se postupně rozšiřoval a ustaloval, takže divák je schopen po delším kon­taktu s kresbami rozenat jednotlivé figury zpěvu nebo ptačí druhy. Volba zvuků ze živé přírody proměnila statut výtvarného díla a posunula jeho významy. Přenos ptačího zpěvu na plochu zapojuje do tradičního média prvek akce a tělesného propojení autorky, když quasiznaky nemají ustálenou podobu a mění se v závislosti na momentálním gestickém projevu, přidává časo­vou dimenzi, protože záznam je dokladem dění místa v čase, a vypovídá o situaci konkrétního místa. Dílo Olgy Karlíkové už není znepokojivým rozšířením dosavadních hranic výtvarného umění. Získalo své místo v kontextu umění a navázalo komuni­kaci s divákem, zdaleka však nevyčerpalo svůj významový po­tenciál, který se pohybuje od zprávy o jedinečné fyzické situaci přes racionální koncept, reflexi přírodních procesů a ekologický apel až po transcedentní rovinu.

JIŘÍ KUBOVÝ (* 26. 5. 1950 Most)
V tvorbě Jiřího Kubového se spojuje konceptuální přístup k vlast­nímu médiu obrazu a jeho přehodnocením opuštěním konvence pravoúhlého formátu, osamostatnění vizuálního motivu a souběž­nou přítomností rozdílných malířských rukopisů a reflexí přírodní tematiky. Už v 70. a 80. letech byly práce Jiřího Kubového oce­ňovány umělci o jednu až dvě generace staršími, Jiřím Kolářem, Emilem Julišem nebo Ladislavem Novákem, příznačně autory činnými na hranici mezi výtvarným uměním a poezií a schopnými rozpoznat hodnotu neobvyklých kreací mimo rámec zavedených výtvarných postupů. Konstantou zůstává vynětí viděného krajin­ného motivu z původního celku a jeho proměna v plochý objekt ze sololitu, drátu a provazu pokrytý malbou a zavěšený na bílou stěnu, jež zastupuje pozadí obrazu či kresby.

KAMIL LINHART (* 8. 1. 1920 Louny † 19. 6. 2006 Louny)
Konstruktivistická tvorba Kamila Linharta však neznamenala opuštění krajinomalby. Ta většinou zůstala v podobě jakéhosi ru­dimentálního základu trvalou složkou tvorby, na níž a nad níž se rozvíjí dílo od vnějšího krajinného motivu abstrahované, nikoli ov­šem zbavené souvislostí s přírodním děním, které se spíž zmno­žily a zahrnuly i sféry mikrokosmu a makrokosmu. V kontextu konstruktivních tendencí zaujímají Linhartova díla osamocenou polohu už tím, že důsledně vycházejí z abstrahovaného tvaru, ni­koli ze základního repertoáru geometrických útvarů. Vymykají se i dalšími charakteristikami: odkazují ke geometrické konstrukci i k reálnému organickému bytí zároveň a modelují meditativní způsob vnímání, orientovaný na hlubinné psychické struktury vi­zuálního vnímání a prožívání. Soustředěnost a vnitřní koherence Linhartova díla podtrhují významové jádro obrazů, reliéfů a ob­jektů: poukazem na archetypální tvary otevírat divákovi cestu k obnovování poměru ke světu v univerzálním měřítku.

MILAN MAUR (* 8. 12. 1950 Plzeň)
Specifickým rysem Maurova počínání se stalo spojování konceptu­álního momentu s akčním, navíc s důrazným zaměřením na hmot­ný artefakt, jehož závažnou vrstvou je autonomní, výtvarná, este­tické kvalita. Milan Maur od počátku překračuje vyhraněné normy konceptuálního umění i metodická určení akčního umění a body artu, spíše střídá a kombinuje jednotlivé postupy podle povahy díla. Akce nezaznamenává fotodokumentací, nýbrž krátkým ver­bálním sdělením, které postupně zbavil lyrických a symbolických momentů a redukoval do jednoznačného věcného popisu. Textový záznam se stal také stabilní součástí všech výtvarných děl. Uvádí konkrétní podmínky vzniku díla, tzn. místo, čas, objekt zachyce­ní a proces, užitou metodu, případně doprovodnou činnost akcí. Dílo Milana Maura z tohoto pohledu přesahuje kategorii výtvarné­ho umění přímo zaznamenávající přírodní fakta a řadí se k tvorbě umělců, kteří dospěli k celostné koncepci řádu univerza, ať již ze strany lyrické, expresivní nebo konstruktivistické.

VLADISLAV MIRVALD (* 3. 8. 1921 Záluží u Mostu † 19. 4. 2003 Louny)
Dalším přírodním fenoménem, na nějž se soustředil autorův zájem, byly účinky mrazu, když nechával papír s vodní vrstvou zmrznout a sledoval vizuálně bohatou krystalickou strukturu, které dal rovněž poněkud ironický název"zmrzláž". Mirvaldovy „kaňkáže"a „zmrzlá­že" se zařadily k radikálním metodám, využívajícím přírodní feno­mény v umělecké praxi. Spojují ve výsledném díle autorskou intenci s náhodností realizovaného tvaru, který vzniká na základě proměn determinovaných fyzikálními zákony, určujícími pohyb roztoku barvi­va ve vodě. Kresby tedy zpřítomňují a názorně předvádějí vztah mezi zvoleným řádem a náhodou realizující výslednou morfologii listů.

OTAKAR SLAVÍK (* 18. 12. 1931 Roudnice nad Labem † 3. 11. 2010 Vídeň)
Otakar Slavík je považován za předního českého koloristu, je ovšem třeba doplnit, že v jeho případě nejde o kolorismus smyslových senzací. Nýbrž stále korigované (i za cenu opakovaných přemaleb a zániku řady dovršených kompozic) řešení vztahu mezi intuicí a racionali­tou, mezi chaosem a řádem, což je téma nejlepších žáků profesora Martina Salcmana – Zdeňka Sýkory, Karla Malicha, Kamila Linhar­ta, Vladislava Mirvalda, k nimž Slavík patří. Výstavbu obrazu lze po­zorovat jako dramatické napětí mezi fascinací smyslovým vjemem a rozumovou konstrukcí.

ZDENĚK SÝKORA (* 3. 2. 1920 Louny † 12. 7. 2011 Louny)
Základem Sýkorovy tvorby v šedesátých letech byla struktura – zdánlivě významově nezatížená, ale ve své obecnosti nesoucí množství významových vazeb a odkazů k matematickým, fyzikál­ním a chemickým procesům, k biologickému dění a k modelování vyšších společenských celků. Tyto souvislosti spolu s výtvarnou působivostí zakládají závažnost Sýkorova díla ze šedesátých let.

DAGMAR ŠUBRTOVÁ (* 5. 3. 1973 Duchcov)
Dagmar Šubrtová obdobně jako většina umělců a umělkyň její ge­nerace používá různá média počínaje sochou, objektem a instalací přes kresbu a fotografii po tělesnou akci. Tematické rozpětí od ak­tuálních variací na romantický námět souznění člověka s přírodou až po genderově pojatý motiv ženského těla pokus o celistvější výklad ještě víc znesnadňuje. Přesto však Dagmar Šubrtová není – jako někteří její generační vrstevníci – autorskou jednotlivých pro­jektů podnícených vnějšími impulsy. Její dílo nevzniká jako reakce na události světa umění nebo teoretický diskurs. Nepředstavuje ani opačný pól rozšířený mezi nejmladšími umělci, není teda ani komentářem k privátním sociálním či rodinným vztahům. Vychází z osobní zkušenosti, transformované uměleckými prostředky spja­tými s hmotou a s prostorem. Více než obraz, pro nějž je stěžejní vizualita, zůstává pro dílo Dagmar Šubrtové závažnější uspořádání materie v prostoru, ať už jde o sochu, objekt, nebo o „site-specific" instalaci a její smyslové působení, zejména hmatové.