Probíhající výstava

Úterý 8. 9. 2026 vernisáž výstavy lounského rodáka (1972) Tomáše Bambuška Bim Bam Bušek
Své nejnovější obrazy uvádí Tomáš Bambušek citátem Martina Heideggera „po posledním úderu je ticho ještě tišší" (Útěcha polní cesty, 1949) a raději než malířem byl by kočkou:
být chlupatý jako kočka,
nemusel bych se svlékat a oblékat,
mít ocas,
nemusel bych mluvit
energii bych cedil
mezi brázdy podzimní orby

Vernisáž - Vladimír Drápal:
Tomáš Bambušek v Lounech vystavuje poněkolikáté, v Galerii města Loun už podruhé.
Předešlá výstava v roce 2018 přinesla velkoformátové, iluzivní obrazy krajiny natolik impresivní, až v člověku rostla chuť do obrazu vstoupit, lákaly svou uvěřitelností a kompozicí.
Na této výstavě se Bambušek ponořuje do krajiny ještě hlouběji, ovšem zároveň se od širokoúhlých vhledů vzdaluje, aby se přiblížil k samé její podstatě. Široký, rozostřený horizont, zarostlé stráně a divoké vody řek vystřídalo usebrání a úžas z drobností, které ovšem vyniknou až na velkém formátu. Čím větší formát, tím větší jízda. Jednoho dne prostě Tomáš nekonečnost krajiny a řád světa spatřil skrze luční květ a dozrálo v něm pokušení na velký formát přenést naopak malé věci. Vyzdvihnout nepatrnou pampelišku a zachytit jí v celé kráse, v ostnech bodláku spatřit sochu, portrétovat majestátnost koniklece. Skrze velké gesto uvidět podstatu života, jeho pomíjivost a uvědomit si, že i mravenec je pro svět důležitý, že věci mají být v souladu a rovnováze. Že nezáleží na perspektivě, ale na vnímavosti, nezáleží na triviálnosti motivu, ale na věrohodnosti gesta, v němž je vyveden.
Protikladem k velkým plátnům je pak série kreseb na papíře, které Bambušek začal dělat v poslední době spíše jako přípravné skici, ale uvědomil si, že při tom nemusí být tak až tak zodpovědný a z kresby si může vzít náhodu, chybu nebo hravost, kterou ke své práci potřebuje. S tou potom, pokud chce, může pracovat dál.
A samozřejmě, že i krajina zůstala v repertoáru, ale její zachycení už není v prvním plánu, oko malíře si vybírá a znáročnělo, od rozkročeného celku směřuje k detailu.
U Tomáše je evidentní, že nic nedělá jako ambici, ale důležitý je pro něj výsledek, který chce mít, cituji: „pěknej, hezkej, šťavnatej"!
K dispozici jsme měli obrazy nejrůznějších velikostí malované olejem, akrylem, papír a velkou roli hrály i malby na plachtách. Při instalaci jsme se rozhodli zapomenout na pravidla a zaběhlé pořádky, opustit „výstavní řád" a naopak popustit uzdu fantazii, prostor opanovat poněkud nestřídmě, punkově a anarchisticky, což ostatně Bambuškovu naturelu vyhovuje ze všeho nejvíc.
O své tvůrčí filozofii říká: „Pokud jsem herec, tak hraju ve prospěch celku, na němž se podílí mnoho lidí. Nejsem výhradní strůjce. Ale když maluju, tak je to jenom můj biják."
A to jsme chtěli dopřát i návštěvníkům galerie, takže namísto „seriózní" výstavy výtvarného umění postupně vznikla "opravdu velkolepá" podívaná, barevný a širokoúhlý biják pro mravence, motýly, květenu a člověka.
Slunečnice od Vincenta van Gogha se nacházejí v předních světových galeriíc, jsou k vidění v Amsterdamu, Londýně, Mnichově, Tokiu, Filadelfii, Bernu a New Yorku. Bambuškovy bodláky, pampelišky, šeříky a šalvěj zatím visí v Lounech, ale kdo ví ... všechny cesty jsou otevřené.

Vladimír Drápal, 8. 9. 2026