Výstavy

Proč je všechno tak krásný

Název lounské výstavy Tomáše Bambuška je na dnešní dobu docela divným povzdechnutím. Vždyť jsme přece naopak zvyklí ve všem hledat důkazy potvrzující obecné přesvědčení, že líp už bylo a všechno jde od desíti k pěti; ve společnosti, ve státě, v životním prostředí, ve světě, ve vesmíru - no a v umění samozřejmě taky. Tak jaképak, že je všechno tak krásný! Že by byl Bambušek cynik a názvem si z nás jenom dělal legraci? Kdo ho zná, ví, že potměšilý je dost. Jenže tentokrát to myslí fakt upřímně. Taky při pohledu na směřování našeho všehomíra není bůhvíjaký optimista. Ale krásu v něm tedy rozhodně vidět umí. Všude.

V romantické krajině i industriálním městě, v zablácené cestě do Zruče i pouličních lampách na křižovatce Želivského, na slunci i na dešti. Pro něj je prostě všechno tak krásný, až to musí namalovat. Je to malíř krajinář a nestydí se za to. V tomhle je taky dost výjimečný, protože v české malbě teď neexistuje žánr, který by byl tolik přehlížený a vysmívaný. Vždyť co se v ní aktuálně nosí: narušování hranic média až k jeho nepoznání, zaznamenávání krajin spíš vnitřních než vnějších, ohlodávání reality až na kost, až z ní nezbude nic, podle čeho by se dala poznat. Ale krajinomalba? Rozpoznatelná a s uvedením konkrétního místa na popisce?!

Výtvarného autodidakta Bambuška nicméně žádné umělecké trendy a vývoje nezajímají. Tvrdohlavě pokračuje v tom, co v malbě druhá půlka minulého století přerušila, respektive co úplně zrušila. V hudbě, literatuře ani divadle nikdo neudělal tlustou čáru za tím, co bylo, aby začal počítat úplně nový čas, který všechno předchozí považuje za překonané a odsouzeníhodné. V malbě to kupodivu považujeme za samozřejmou věc. Proč malovat krajinu, když už to dělaly miliony lidí stovky let před námi a někteří to uměli tak, že už to prý nikdo neudělá líp? Proč si hrát na nového Preislera, Slavíčka, Váchala či Sýkoru?

No protože to jde Bambuškovi zatraceně dobře. Ke krajinomalbě si nenašel cestu přes školní ateliéry, ale spontánně právě přes krajinu. Umí si ji osahat, ohmatat, načichat, procítit, prošlapat, proválet, umí si ji nechat do sebe vstoupit, tak moc po ní prahne. Přejme mu to. A těšme se z toho, že tuhle schopnost dokáže přenést na své obrazy, které jeho prahnutí zaznamenávají. Kdyby se narodil o sto let dřív, mohl by malovat úplně stejně. Jen by se musel před výstavou zastavit v rámařství, takhle by mu to do Mánesu nepověsili. No a samozřejmě by taky neměl podle čeho namalovat Barrandovský most.

Možná vám tulipány voní jinak, třeba vám Lysá hora nepřipadá tak temná a kdo ví, jestli jste někdy v Modřanech viděli nad Vltavou podobně modré světlo. Takhle to ale voní a chutná Bambuškovi - malíři, který mezi krajinomalbu 19. a 21. století postavil svůj nezaměnitelný most, po kterém jezdí stejně sebejistě, jako když se po zmíněném Barranďáku řítí z města vstříc novým krajinám a vstříc novému malování. Tak dobrou chuť, na zdech v galerii je čerstvě prostřeno a všechno je tak krásný...

Jan H. Vitvar