Nad fotografiemi Vladislava Mirvalda
Umělec světového významu Vladislav Mirvald zanechal ve své pozůstalosti také pozoruhodné fotografické dílo, které glosovalo jeho život a dobu. Při prohlížení jeho negativů (umělec zanechal minimum pozitivů) máme chvílemi pocit, že prohlížíme učebnici české fotografické avantgardy se zvláštním zaujetím pro surrealistické vidění. O podobnosti tří Mirvaldových fotokoláží z let 1941 a 1943 s pracemi Karla Teigeho psal ve své skvělé monografii Tomáš Pospiszyl (Arbor Vitae, Plzeň 2010). Ten rovněž konstatoval, že některá zátiší vyvolávající básnické asociace „vznikaly v dialogu s podobnou fotografickou tvorbou Zdeňka Sýkory a Kamila Linharta“. Z hlediska fotografické techniky Mirvald využíval téměř všech fines, které si avantgarda oblíbila, od nadhledů, podhledů, diagonál po pohybovou neostrost, zrcadlení a dvojexpozici. Jednalo se o práci s fotoaparátem, pro experimenty v temné komoře mu zřejmě nezbýval čas. Nešlo o citace či epigonství, ale o zkoušky mladého talentovaného člověka, který hledá. Od konce 40. let pak o osobitou tvorbu, která občas také připomene jiné fotografy (například V. Chocholu) a fotografky (E. Medkovou), ale to jen proto, že vycházeli z podobných východisek a že žili a tvořili ve stejné době. V raných 40. letech vnější podobnost s fotografiemi vzniklými vesměs v předchozím desetiletí svědčí jednak o orientaci v soudobé tvorbě, jednak o bravuře, s jakou si osvojil zmíněné postupy, aniž by nějakému dával v budoucnu přednost. Z hlediska fotografického řemesla shledáváme pefektní zvládnutí jak chemismu procesu, tak kompoziční stránky. Mirvald s oblibou pracoval s obsahovým kontrastem, měl velmi jemný cit i pro kontrasty tvarů, světel a stínů. (Pohleďme třeba na skloněnou postavu v pruhu světla v kostičkovaném kabátu konfrontrovanou s šikmo nasvíceném listí s dlouhými stíny). I když se Vladislav Mirvald fotografování nikdy nevěnoval systematicky, zálibě s fotoaparátem věnoval při své obdivuhodné píli mnoho pozornosti. O tom svědčí i poznámky za útraty fotomateriálů, které si vedl stejně svědomitě, jako zápisy vydání za nakupované knihy.
Je zřejmé, že z mnoha tisíc dochovaných negativů může být představen pouze subjektivní výběr. První z plánovaného cyklu výstav představuje Mirvaldova viděná a tvořená zátiší a několik portrétů. Většina snímků na výstavě je ze 40. a 50. let, kdy Mirvald fotografoval jak na skleněné negativy 9 x 6,5 cm, tak na čtvercový formát políčka filmu 24 x 24 mm. Zatím tedy není představena jeho tvorba krajinářská, dokumenty výletů, sportovních akcí a výjevů z rodinného života, ani četné fotografie divadelní. Až na výjimky nejsou také prezentovány jeho portréty, které představují zvlášt osobitou oblast jeho fotografické tvorby.
Mirvaldova viděná a tvořená zátiší představují v celkovém fotografickém díle zvláštní podivuhodně kompaktní celek, který se navenek jeví jako dosti temný a chmurný, což se mi zdá být v jistém kontrastu s malbou ze stejné doby. Zdá se, jakoby fotografické záznamy přímo odrážely osobní pocity z tíhy oněch 40. a 50. let 20. století, jakoby fragmenty reality zrcadlily prostoupenost dobou. Ta ovšem není zachycena přímo v reáliích, ale v pocitech z ní. Vidíme narušené souvislosti věcí: torza panenek, odlomené údy. Vnímáme, že jasné a přehledné vztahy se vytratily, náš pohled znejisťuje zrcadlení či prudké světlo. Mirvald často zaznamenává konce věcí, mnohdy jde o předměty či náznaky křesťanských symbolů. Obskurnost doby je glosována i na věcech, jejichž vzájemné setkání a propojení v obraze je absurdní. Věci tak mohou nabízet jiný výklad, hrají jinou roli, než jim byla původně coby výrobku přisouzena. Ač nebyl surrealismem ve své výtvarné tvorbě osloven, ve fotografii je mu často nástrojem vidění a setkání. Doba vymknutá z kloubů je naznačena i konfrontací vlastní podoby s anatomickým atlasem nebo s pokřiveným zrcadlem či z věcmi z „jiného světa“ Jde o pocit, jakoby část těla žila, nebo chtěla žít, jiným životem? Vidíme hlízu (či sušené jablko?), která zeje na těle jako nádor, či ve tvaru ženského pohlavního orgánu nahrazuje oko. Mirvalda zřejmě nikdy příliš neoslovoval reportážní princip, záznamy momentek. Ale měl velmi rád zachycení světelných principů, u nichž technicky šlo také o momentku, ale výsledek působil „věčně” jako záznam momentálního světla. Nešlo většinou o aranžmá světelnými zdroji, ale o citlivost „vidět světlo“. (Viz například „osvícená“ sedící postava v kabátě na bílé židli v interiéru...). Tvář či postava bývá ve světelném pruhu, který má svůj význam formálně kompoziční i obsahový, neboť svou roli hraje i svět ve stínu. Zdá se, jakoby Mirvaldovy fotografie často obsahovaly dva světy, světlo a stín, rozostřenou postavu a ostré pozadí jeviště, závěs u okna a svět za oknem... Svět před a svět za. Více světů znamená i více rozměrů. Což podvědomě dávalo souvislost s jeho tvorbou výtvarnou. Zdá se, jakoby malířská torba Mirvalda osvobozovala z reality, kdežto fotografie jej strhávala mnohem silněji k zaznamenávání svých pocitů ze světa kolem.
Pavel Scheufler,
Mnichovice, 6. 9. 2011