Výstavy

Pro Václava Jíru mají rozhodující význam Louny, kde se narodil, vyrůstal a kde dodnes žije. Měl totiž příležitost právě tady poznat řadu výrazných osobností českého progresivního umění. Soukromě studoval u Zdeňka Sýkory, který ho zasvětil do malířských postupů. Navštěvoval jeho výtvarný kroužek a brzy se s ním spřátelil. Přední český i evropský malíř ho zaujal systematickým přístupem k umění, krajním soustředěním, osobitým způsobem myšlení, jedinečným výtvarným názorem i životní filozofií. Setkával se tam však také s Kamilem Linhartem nebo Vladislavem Mirvaldem, kteří dospěli k vyhraněnému projevu, vycházejícímu z osobní zkušenosti a vzdělání. Měli na něj vliv svou originalitou a přínosem k experimentálnímu umění.

Jiří Machalický

VÁCLAV JÍRA 
RYBÍ KOSTI-VYHOZENÉ NŮŽKY
1. 12. 2014 - 20. 2. 2015

Strojky, struktury, krajiny, figury
Jiří Machalický

Pro Václava Jíru mají rozhodující význam Louny, kde se narodil, vyrůstal a kde dodnes žije. Měl totiž příležitost právě tady poznat řadu výrazných osobností českého progresivního umění. Soukromě studoval u Zdeňka Sýkory, který ho zasvětil do malířských postupů. Navštěvoval jeho výtvarný kroužek a brzy se s ním spřátelil. Přední český i evropský malíř ho zaujal systematickým přístupem k umění, krajním soustředěním, osobitým způsobem myšlení, jedinečným výtvarným názorem i životní filozofií. Setkával se tam však také s Kamilem Linhartem nebo Vladislavem Mirvaldem, kteří dospěli k vyhraněnému projevu, vycházejícímu z osobní zkušenosti a vzdělání. Měli na něj vliv svou originalitou a přínosem k experimentálnímu umění.

     Jírův charakteristický výtvarný názor se přirozeně rozvíjí od šedesátých let až do současnosti a zasahuje do několika oblastí. Nejznámější jsou jistě  strojky, ke kterým se ovšem vážou obrazy – plány strojů. Své představy uskutečňuje v souvislosti s mezinárodním proudem nového realismu, o kterém  zpočátku takřka nic nevěděl a teprve později si o něm postupně získával informace. Byl okouzlen nálezy na skládkách nebo při železných nedělích, kdy lidé vyhazovali nejrůznější věci, které už nebylo možné použít, ale které se mohly uplatnit jinak. Pravidelně navštěvoval Kovošrot, kde objevoval předměty, které ho inspirovaly a z nichž své objekty sestavoval. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují. Přitom dosahují zvláštních estetických kvalit. Můžeme na nich  sledovat, jak se jeho názor zvolna proměňuje, jak na něj působí nové nálezy, jak umí jednotlivé prvky nezvykle kombinovat.

     Umělcovo dílo však není nijak úzce zaměřené, jeho součástí jsou i krajinářské a figurální obrazy. Přírodu ztvárňuje většinou přímo na místě, vychází z odkazu avantgardy minulého století. Dospívá k přesně vyvážené kompozici, objemy koncentruje do kompaktních bloků. Přitom dokáže vystihnout podstatu i náladu krajiny, rozčlenit prostor do přesně definovaných plánů, zdůraznit  základní rysy a vynechat či aspoň omezit podružné detaily. Jindy skladbu uvolňuje a  dospívá k výrazně barevným, organickým strukturám, které se neustále proměňují. Ve figurální malbě rozvíjí spíš expresivní projev, postavy dívčích aktů zasazené do imaginárního prostoru jsou co nejvíce zjednodušené. Vyzařuje z nich energie, promítá se do nich živý pohyb. Pro dovršení jeho vzdělání a rozhledu byl důležitý i program lounské Galerie Benedikta Rejta zaměřený hlavně na neokonstruktivismus a geometricky laděné umění, který kdysi formoval jeho první ředitel a zakladatel Jan Sekera.

     V poslední době se ale nadchl současnou hudbou, která ho už inspirovala a stále inspiruje k řadám obrazů. V nich reaguje na konkrétné skladby. Každý nástroj či každý motiv má svou barvu, malíř se nechává unášet rytmem a melodií. Vlastně převádí skladbu do vizuální podoby. Pracuje přesně opačně než Milan Grygar, podle jehož partitur již hrála různá hudební tělesa  a každé jiným způsobem. V obrazech Václava Jíry je možné sledovat, která jejich část vyjadřuje kterou fázi hudební skladby. Autor říká, že tento jeho zájem probudil hudební pořad Vandy Dobrovské, která se věnuje elektroakustické hudbě. Zaujali ho někteří současní skladatelé jako Zdeněk Šesták, Ondřej Adámek nebo Milan Adamčiak. Hudbou se sice inspiroval už v minulosti, ale tenkrát při tvorbě strojků. V malbě jde však o nové zaujetí, které ho plně ovládá.

       Václav Jíra vychází především z poznání našeho prostředí, reaguje na konkrétní okamžiky. Projevuje smysl pro vyjádření absurdních situací, lehkou ironii a typický humor. Jeho tvorba je příjemně hravá, vyzařuje z ní radost, ale přitom má hlubší obsah a charakteristickým způsobem vypovídá o své době.

MLADÁ FRONTA DNES, ČTVRTEK 4. 12. 2014
MIROSLAVA STRNADOVÁ, redaktorka MF DNES

MALUJE PODLE HUDBY A BAVÍ HO DĚLAT BIZARNÍ STROJKY

V Galerii města Loun právě probíhá výstava zdejšího známého rodáka Václava Jíry, který tento měsíc oslaví 75. narozeniny. K vidění jsou jeho obrazy inspirované hudbou i netradiční strojky, z nichž každý má svou funkci. Výstava se jmenuje Rybí kosti – Vyhozené nůžky.

Tento měsíc oslaví už 75. narozeniny. Životní elán ale výtvarníkovi Václavu Jírovi nechybí. K malování dává slavnému lounskému rodákovi inspiraci nejenom haraburdí ze šrotiště, ale v poslední době i hudba, kterou je doslova posedlý. Pověstné jsou i jeho strojky, ke kterým se ovšem vážou obrazy – plány strojů. Pravidelně navštěvoval kovošrot, kde objevoval předměty, které ho inspirovaly a z nichž své objekty sestavoval. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují.
Jírova nejnovější díla – ať už obrazy, či strojky – můžete momentálně vidět na výstavě v Galerii města Loun, kde potrvá až do února. „Přijďte se hlavně pobavit a zasmát,“ říká ke své výstavě.

Výstava nese zvláštní název Rybí kosti – Vyhozené nůžky. Proč tak atypicky?
8. března 2013 jsem poslouchal rádio Vltava, pořad Rondo uváděný Wandou Dobrovskou. Zazněla tam úžasná skladba Ondřeje Adámka, která se jmenovala Rybí kosti. A já hned věděl, že podle ní namaluji obraz. Abych ho mohl namalovat, musel jsem doma rozšířit ateliér, plátno měří 2,8 na 3,6 metrů.

Jak se maluje podle hudby?
Skladbu jsem poslouchal denně a vybíral určitou partituru, třicetiminutová skladba by se mi na plátno nevešla. Vybral jsem tříminutovou část, která se dala zrealizovat. Vycházel jsem pořád z kovošrotu. Podle tónů jsem určoval barvy a rozložení součástek na plátně. Čím tenčí tóny, tím jsou barvy jemnější, veselejší, blíže k Slunci. V hlubokých tónech jsem volil barvy hnědé až černé. A takhle jsem pomalu postupoval, někdy jsem udělal dvě součástky denně, jindy pět. Hrozně mě to bavilo. Po třech a půl minutách hudba doznívá do ztracena, což jsem na plátně také zaznamenal.

Obraz Rybí kosti vznikal přes rok. Kdy jste dospěl k rozhodnutí, že musíte skončit?
Byl to přesně rok a dva měsíce. Už hrozilo nebezpečí, že ani já sám bych se v tom neorientoval. Mezitím jsem pracoval i na dalších obrazech, menších, a tím méně náročných. Inspirací pro jeden z nich mi byla Symfonie číslo 5 Chronos skladatele Zdeňka Šestáka z Cítolib.

A vyhozené nůžky, ty jsou kde?
To mě napadlo, když jsem dělal na obraze Rybí kosti. Na stole ležely nůžky a řekl jsem si, co kdybych je zakomponoval do obrazu. Je to předmět, který každý zná a je to i takový rébus pro diváka, jenž má za úkol v obraze je najít.

K tvorbě vás ale neinspiruje jen hudba, vaše jméno je pevně spjato s kovovým odpadem. Vznikla nová plátna i s tímto motivem?
Určitě. Jedna část výstavy představuje obrazy ovlivněné hudbou. Druhá část pak krásy kovošrotu. Barvu na plátně jsem nechal rok zaschnout. Až poté jsem ji chemicky zpracovával, aby to odpovídalo rozkladu plechů rzí na šrotišti. Nechal jsem tam ale i pevné součástky, které nepodléhají korozi.

Věcem, které nám dosloužily a skončily právě na šrotišti, vy dáváte nový život – tvoříte z nich roztodivné strojky. Křičí, malují, dokonce se i smějí. Přidal jste nějaký nový prvek?
Vzhledem k omezeným prostorům u mě doma vyrábím menší strojky – z elektrotechniky. Zvuk a pohyb vyjadřuje momentální náladu, pocit, který mám při jejich tvorbě. Na výstavě jsou k vidění nejenom tyhle novější, ale nostalgicky vzpomínám i na ty starší.

Strojky tvoříte od vašich dvaceti let. Kolik vám jich prošlo rukama?
Stovky. Doma jich mám ale už jen 120, více se mi jich tam nevejde. Říkám si, co s nimi jednou bude. Mám takový nápad, že je slisuji a odvezu zpátky do kovošrotu, recyklace by tak byla dokonána – vznikly ze šrotu a skončí tam.

Který je nejnovější?
Dokončil jsem ho pár dní před výstavou. Je hodně legrační – vrčí. Vznikl z malých motorků, které jsou v počítači. Další novější stroječek se postaví na stůl a skáče.

Na šrotišti asi moc malých elektrospotřebičů není, kam chodíte pro materiál?
Kupodivu mi to nosí kamarádi. Když se někomu rozbije elektrospotřebič, přinesou mi to se slovy: rozbij si to.

Výstava v Galerii města Loun je i takovým předčasným narozeninovým dárkem. Tento měsíc oslavíte 75. narozeniny…
Bohužel. Sedmdesát pět let už není žádná sranda, pomalu rekapituluji život. Ovšem novou chuť do tvorby mi dala právě hudba. Vlastně jsem rád, že mě to chytlo až teď, protože se mám na co těšit.

Co byste si ještě přál?
Aby mi fungovalo zdraví a hlavně, aby bylo vše v pohodě v rodině.

A čeho byste chtěl ještě v životě dosáhnout?
Nezpychnout a nezbohatnout.

Za sebou máte celou řádku výstav ve známých galeriích u nás a ve světě. Kde byste chtěl ještě vystavovat?
Rád bych vystavil všechno z mé tvorby. Přál bych si výstavu, která by rekapitulovala celý můj malířský život. Mám schované krajinomalby, které jsme malovali se Zdeňkem Sýkorou u řeky Ohře a v přírodě v jižních Čechách.

Vaše strojky najdeme i ve veřejném prostoru. V rodných Lounech, kde žijete, je strojek pojmenovaný Oktíbolz. Suzdalské náměstí, kde stojí, ale před rokem prošlo výraznou změnou, zmizely vodní nádrže – ledviny. Jak se vám nynější podoba líbí?
Mrzí mě, že voda zmizela, hlavní doménou Oktíbolze byla právě padající voda a věřím, že se tam jednou vrátí. Bazénky byly sice zasypány, ale zůstala tam technika rozvodů vody.

Do veřejného prostoru byla v červnu dána Negativní hlava podle modelu dalšího lounského výtvarníka, Kamila Linharta. U části veřejnosti vzbudila rozpaky, jak se vám líbí?
Mám z toho velkou radost, líbí se mi umístění. Hezky by se vyjímala i na pěší zóně, inspiraci bychom si mohli vzít v Holandsku, kde je skulptur v plenéru hodně. Negativní hlava je nádherné dílo, jen mě mrzí, že se toho nedožil sám Kamil Linhart a jeho paní. Kdo by měl mít největší radost než sám autor nebo rodina? Doufám, že to vidí alespoň z nebíčka.

Patřil jste k přátelům Zdeňka Sýkory. On stále na dílo ve veřejném prostoru v Lounech čeká, přestože před časem jeho manželka Lenka Sýkorová s architektem Josefem Pleskotem představili jeho návrh černobílé mozaiky, která by se měla objevit před vstupem do Vrchlického divadla.
Bylo by to nádherný a také satisfakce za ztracenou divadelní oponu.