Výstavy

21.3.2019 - 26.5.2019
JAN SAMEC NA BŘEHU OHŘE

„Jan Samec je bytostný kreslíř a malíř expresivního rukopisu, přičemž přírodní inspirace hrály vždy velmi důležitou roli. Ale už v letech 2006–7 se v Samcových pracích objevují geometrické prvky, zpočátku spíše jako příležitostné a opatrné pokusy, než jako plánovaná kontinuální metoda. V roce 2014 ovšem dochází ke znovuobjevení geometrických elementů, jejich znovuzrození s důrazem a trvalostí. Umělec je zapracovává do svých obrazů intenzivněji a častěji. Obvykle začíná expresivní formou a poté za pomoci částečné geometrické přemalby definuje výslednou kompozici obrazu. Skrze takto kombinovanou emocionalitu a následnou reflexi vchází do jeho malování intenzivní živost.“ (německý galerista Hans-Joachim Goller, 2016).

Jan Samec
Narozen 18. 11. 1955 / Karlovy Vary
Studium:
1970 – 1974 Střední průmyslová škola keramická v Bechyni
1974 – 1979 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Oborová činnost:
Kresba, malba, instalace, teorie umění a kurátorství výstav
Od roku 2004 ředitel Galerie umění Karlovy Vary

Ceny:
„Stavitel mostů“, 2010
„Cena Města Karlových Varů, 2015

Svými díly je zastoupen v mnoha veřejných sbírkách doma i v zahraničí:
Národní galerie v Praze, Ministerstvo kultury ČR, Česká národní banka, Galerie umění Karlovy Vary, Západočeská galerie v Plzni, Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie Klatovy / Klenová, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Galerie výtvarného umění v Náchodě, Krajské muzeum Sokolov, Volksbank Erlangen (D), Sparkasse Ludwigshafen (D), Galerie NGW, Duisburg (D), Landratsamt Wunsiedel (D), Stadtamt Heubach (D), Gallery of Carlsbad (USA), Shilpanghan Gallery Dhaka (BD), Commune Varberg (S) ad.

Účastnil se řady mezinárodních workshopů v Německu, Dánsku, Švédsku, Itálii, Velké Británii, Rakousku, Bangladéši, Bosně a Herzegovině.

Uskutečnil více než devadesát samostatných výstav (výběr od roku 2008):
2008 Herrnburg (D), Galerie Altes Zollhaus, (+ J. Jastram)
Hannover (D), Galerie Lortzing Art, „Weniger ist mehr“
Praha, Viola, „Fragmenty“
Český Krumlov, (+ Inge-Rose Lippok, Miroslav Páral)
Karlovy Vary, Hotel Imperial, (+ Miroslav Páral)
Benešov, Muzeum umění a designu, „Stereotypy přírody“
Planá, Galerie ve věži, „3 x Jan Samec“ (+ J. S. sen., J. S. jun.)
Jindřichův Hradec, Galerie Špejchar, „Stereotypy a Struktury“
2009 Bechyně, Alšova jihočeská galerie, „Malba“
Chodov, Galerie u Vavřince, „Co by tomu řekl Jiří?“
Vrchlabí, Galerie Na půdě, „Zima“
2010 Františkovy Lázně, Galerie Brömse, „Nejen malba“
Schirnding (D), Künstlerhaus, „Nicht nur Blau“
Pasov (D), Hellge Klinik, „Malerei“
2011 Sokolov, Kostel sv. Antonína Paduánského, „Vrstvy“
Karlovy Vary, Krajská knihovna, „Nalezeno v ateliéru“
Mariánské Lázně, Městské muzeum, „Stopy“
2012 Náchod, Galerie výtvarného umění, „Zatímní stratigrafie“
Hannover (D), Galerie Lortzing ART, „Neue Mythen“
2013 Karlovy Vary, Městská galerie, (+ Dalibor Nesnídal)
Karlovy Vary, Green House, „Dva v jednom“, (+ Jiří Kožíšek)
Klenová, Galerie Klatovy/Klenová, „Spřízněni tvorbou“, (+ Anna Vančátová)
2014 Hodonín, Galerie výtvarného umění, „Otisky dne a noci“
2015 Praha, Gallery Michal´s collection, „Samec + Samec“
Ústí nad Labem, Univerzita UJEP, „Obrazy”
2016 Hannover (D), Theater in der List, „Unterwegs / Cestou“
Strakonice, Hrad, Muzeum, „ Bečvář, Samec, Kožíšek“
Františkovy Lázně, Galerie Brömse, „Malba a plastika (+ M. Oliva)
Selb (D), Galerie Goller, „SAMEC“
2017 Plzeň, Galerie Města Plzně, „K. Slípková, J. Samec, M. Maur“
Karlovy Vary, Green House, „Kino v hlavě“, (+ Mario Hanáček)
Hof (D), Galerie KUNSTpassageHOF, “Jan Samec”
Domažlice, Galerie bratří Špillarů, „Od exprese ke geometrii“
Sordevolo Biella (I), La Serra dei Leoni, Villa Cernigliaro, “ Varchi”


ROZHOVOR VLADIMÍRA DRÁPALA - KURÁTORA GALERIE MĚSTA LOUN - S JANEM SAMCEM

Netajíš se tím, že při přípravě výstavy Zdeňka Sýkory v Galerii umění Karlovy Vary v roce 2010 ses – jaksi podvědomě – vrátil k barevnosti. Můžeš to nějak upřesnit?

Někdy po začátku století jsem opustil barevnou paletu a vyjadřoval se téměř černobíle, občas s jemně zatónovanými šedými plochami. Koncem roku 2009 jsem se začal jako kurátor zabývat koncepcí výstavy Zdeněk Sýkora / Krajina v naší karlovarské galerii. Domluvili jsme se totiž s au­torem a jeho ženou Lenkou, že by bylo v následujícím jubilejním roce zajímavé ukázat i Sýkorovu krajinářskou tvorbu, teoretiky umění poměrně opomíjenou. Jak jsem pak intenzivně připravoval výběr děl, vnímal logic­ký vývoj Sýkorova krajinářského tvarosloví, sledoval umělcovu barevnou evoluci a prožíval jeho pozdější směřování k abstrakci, tak jsem podvědo­mě „vklouzl“ do intencí přesvědčivého myšlení svého někdejšího učitele z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A aniž jsem nad tím přemýšlel, opět jsem sám sáhl v ateliéru po barvách. Naštěstí jsem je předtím ne­vyhodil a začaly mě zase těšit. Teprve posléze, když jsem se zamyslel, co mě přivedlo zpět k barevnému vyjadřování, jsem si uvědomil, že za to znovu „může“ Zdeněk Sýkora. V sedmdesátých letech mě k barevnému vidění vedl vědomě a programově, tentokrát to ovšem bylo z jeho strany naprosto „nezaviněné“.

Ve výstavě se objeví obrazy z let 2014–2018, což jsou mimochodem roky, v kterých ses účastnil výtvarného sympozia v Počedělicích. Sou­visí to spolu?

Naprosto. Už název prozrazuje, že se výstavní koncept odvíjí od aktivity, kterou v roce 2014 iniciovala Lenka Sýkorová. Ocitl jsem se tehdy poprvé v Počedělicích na břehu Ohře, kde Zdeněk Sýkora už v padesátých letech nacházel své oblíbené malířské motivy. A nerad bych, aby to znělo nabub­řele, ale bylo mi hned jasné, proč a kde maloval. Já si ovšem našel svůj plácek, kde jsem se cítil (a pokaždé znovu) opravdu báječně. Nepotřebuji vidět exaktní krajinný výsek jako motiv, vnímám prostředí nejen vizuálně. Většinou jsem bos a co nejméně oblečený, abych cítil doteky větví, po­kosená stébla, vlahé závany od řeky, vůni trávy, doléhají ke mně různé zvuky, jím popadané ovoce, koupu se. To vše je inspirací pro malbu, kterou se snažím v tu chvíli ovlivňovat raciem co nejméně. Pochopitelně se v plátnech náhodně objeví i frotážové otisky větví, listů, kamenů atd.

Tvoje obrazy… jakož i ta velká plátna – jsou plné živočišnosti, kterou často rozbije formát čtverce, nebo alespoň jeho náznak. Proč právě čtverec?

V předchozí odpovědi jsem popisoval především vznik těch větších plá­ten. Některá z nich už nechám být, jiná se potom v ateliéru snažím do­končit. Napnu je proto na čtvercový formát, ten je pro mě z významového hlediska neutrální. Ale právě ta jejich uvolněná „živočišnost“, jak říkáš, mi potom připadá jako nedopovězená, nedokončená věta, nahodilá entita. Snažím se ji proto nějak ukotvit, dodat oné zmíněné živočišné vizuali­tě nějaký řád či princip. A přísná geometrie čtverce, obecně vnímaného znaku racionality, může sice barevnou féerii „rozbíjet“, ale mně připadá jako optimální varianta, dostatečně kontrastní k původní přírodní změti. Implikované čtverce nejsou vždy uzavřené a dokončené, mění se a mají různou barevnost. Tu už neumím jednoznačně vysvětlit, ale jedná se mi o harmonii ve vztazích mezi sebou i k celku.

Jaký máš vztah k Lounům, respektive ke krajině, která je obklopuje, ať už koryto řeky Ohře, anebo nedaleké České středohoří?

České středohoří jsem vnímal v jeho velkolepém panoramatu už jako dítě. Ovšem z druhé strany – z Krušných hor, bydleli jsme totiž několik let v hájovně mezi Telnicí a Nakléřovem, odkud byl výhled opravdu úchvatný. Do Loun mě pozval až pan docent Sýkora jako svého studenta v sedmde­sátých letech, absolvoval jsem s ním samozřejmě i projížďku po okolí se zasvěceným komentářem. Na Ranou jsem zavítal i později se švagrem, který zde často létal s rogalem. Celou krajinu z výšky jsem však sám viděl až předloni, díky panu Milanu Markovi, který mi ve svém letadle roz­prostřel spektakulární pohledy na město s gotickým chrámem a letěl se mnou až k Házmburku. Řeku Ohři znám důvěrně, především v jejím horním toku, a to nejen jako vodák. Mám totiž už dlouhou dobu v Karlových Varech ateliér pár desítek metrů od soutoku Ohře s Teplou, takže na jejím břehu pobývám hodně často.

Výstavu jsme pojali poměrně netradičně, nesestává jen ze zavěšených obrazů, ale i z instalace „počedělických“ pláten na podlaze, což má evokovat onen „břeh Ohře“. Nevadí ti, že jsem narušil jistou zaběhlost instalací výstav a „důstojnost“ tvého díla?

Naopak jsem nadšen, že je mi to po čase v regulérní galerii opět umož­něno. A doufám, že i návštěvníci nebudou brát tento záměr jako samoú­čelnou schválnost, ale přijmou to coby pozvání přiblížit se malbě, vstoupit do ní a stát se na chvíli její součástí. Vnímat malbu jako otevřený, někde nedokončený proces, jehož já byl jen prostředníkem. Nechci instalovat výstavu v GAMLu jako obvyklou prezentaci jednotlivých závěsných obrazů s tradiční hranicí mezi díly a divákem