Historie výstav

pondělí 6. 5. 2013 v 18.00 hodin
VERNISÁŽ VÝSTAVY VÍTEK ČAPEK SOLITÉR
vstup volný

Vítek Čapek byl pro mě až donedávna především rodinný přítel, autor velkého rozhovoru s mým manželem Zdeňkem Sýkorou, autor nedokončené objevné monografie o avantgardním českém sochaři Zdeňku Pešánkovi a teprve poté umělec. Přiznám se, že v době, kdy jsme se znali a kdy jeho obrazy a kresby v Lounech vznikaly (1980-1986), jsme jejich rozsah a kvalitu ani zdaleka netušili, natož doceňovali, protože ostýchavý a skromný Vítek se nijak důrazněji neprosazoval.

Ačkoli Vítek Čapek z Loun nepocházel, šest let tady bydlel a pracoval, byl součástí lounské kulturní komunity – byl zaměstnán jako odborný pracovník v Galerii Benedikta Rejta, kterou tehdy vedl Jan Sekera, připravoval a zahajoval mnohé výstavy, zajímal se o práci lounských umělců a navštěvoval jejich ateliéry, chodil na koncerty jazzového klubu, spolupracoval s lounským muzeem i archivem. Málokdo ale věděl, že také intenzivně tvoří. A po své smrti jako by pro nás všechny zmizel…

A tak děkuji šťastné shodě okolností, že jsem se mohla spolu s několika Vítkovými přáteli podílet na jeho znovuobjevení, že jsem měla možnost podrobně se zabývat jeho dílem, držet v rukou jeho koláže, kresby a obrazy, navázat s ním v duchu rozhovor o jeho práci, uvidět ho nově – jako umělce.
Vybavilo se mi těch šest šťastných roků v Lounech počátkem osmdesátých let, které jsme společně prožívali v blízkosti Zdeňka Sýkory, Vítkova přítele a (od roku 1983) mého manžela. Znovu jsem s nimi seděla v naší kuchyni v tehdejším bytě na Tyršově náměstí a poslouchala nekonečné hovory o Pešánkovi a později o Sýkorově cestě k umění a o smyslu umění vůbec, opět jsem Vítkovi házela klíče z pátého patra našeho ateliéru nad náměstím, aby mohl zkontrolovat nová díla, zase jsme jeli malovat do přírody – k Ohři do Počedělic, za Libčeves do Středohoří nebo do zatáčky za Brlohem…

Uvědomila jsem si, že Vítkovi tuto pozornost k jeho dílu vlastně dlužím, neboť tomuto tématu jsme se příliš nevěnovali, u něj doma – tedy v jeho ateliéru – jsme vlastně byli jen párkrát. Často sice tehdy mluvil o svých Hladinách a jednu nám dokonce věnoval, viděli jsme i mnohé ze šesti tisíc koláží a kreseb a vystříhaných kruhů (vzpomínám na jeho od nůžek zmožené prsty), dost často jsme řešili i technické záležitosti (napínání a šepsování pláten nebo vlastnosti olejových barev), ale takto komplexně jsem jeho dílo viděla nyní poprvé. A byla jsem překvapená, nadšená, cítila jsem energii, kterou do svých prací vložil: od radostných a uvolněných nálad v barevných kruzích přes vzrušení a vztek v kresbách do papíru pouze vyrytých, a tudíž téměř neviditelných, až po minimalistická gesta v jeho kolážích, kde klidně použil bílé útržky na bílém podkladu nebo jen jeden fragment z plakátu. Anebo: od zdánlivě bezstarostně natečkovaných malých vesmírů nebo v dobrém rozmaru načmáraných kruhů, přes precizní a soustředěné kresby červenou nebo černou tuší ve vystříhaných kruzích vložených do na míru vytvořených obalů (autorských knih), až po soustředěnost a přemýšlivost při hledání odstínů barev v obrazech cyklu Hladin. Všechny jeho práce jsou dokladem touhy po dokonalosti a kráse, je z nich zřejmé, jak mu záleželo na každém tahu, na každém detailu, s jakou pečlivostí vybíral pastelky nebo tempery, jak dlouze upřesňoval barevné vztahy mezi plochami. Často však také reflektují hledání a nejistotu, zda právě tato cesta je správná. Měla jsem možnost ji s Vítkem takto znovu projít a hodně mi v tom pomohly zejména jeho texty a poznámky, které se v pozůstalosti dochovaly. Sám si v nich formuluje témata tvorby a popisuje metody, ale mimo jiné si také odpovídá na otázku, jak důležité bylo pro něj právě přátelství Zdeňka Sýkory, jeho rady, zkušenost, jistota, moudrost a zázemí.

Celé to vzpomínání mě přivedlo k úvaze o nesmrtelnosti. O ní spolu často mluvili a jako umělci po ní jistě (každý svým způsobem) toužili. Uvědomila jsem si, jakou moc má UMĚNÍ – ve Vítkově případě několik tisíc pokreslených, polepených a vystříhaných papírů a několik desítek pomalovaných pláten: co je v nich zakleto, že dovedou vzkřísit člověka? A dokonce změnit představu o něm. Dnes ho totiž vidím především jako umělce.

Snad tato výstava, která z prostorových důvodů může být pouze redukovaným výběrem z rozsáhlého díla, diváky osloví a přesvědčí, snad i oni ucítí energii, kterou Vítek Čapek do svých kreseb a maleb vložil. A přesto, že ho osobně neznali, ožije v jejich myslích – když budou chtít. Takovou moc má umění.

Lenka Sýkorová, 2013

Pondělí 18. 2. v 18.00 hod. - vernisáž výstavy akademického sochaře Tomáše Polcara
Vstup volný

TOMÁŠ POLCAR *1973  Praha
1991-1998  AVU Praha
Žije a pracuje ve Slavětíně nad Ohří
kontakt : atomoscz@seznam.cz
web: http://www.tomaspolcar.cz

Kyklos (z řečtiny) znamená kruh. Kruhem jako tvarem, jevem či řetězcem souvislostí se Tomáš Polcar zabývá opakovaně a jeho tvorba je s ním spjata obsahem i formou.

Tomáš Polcar patří mezi představitele umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech předchozího století, účastnil se klíčových akcí a výstav (II.bienále mladých, GHMP 1996; Snížený rozpočet, Mánes 1998; CZ 99, Václavské náměstí 1999; Konec světa, NG 2000 a další). Nepřehlédnutelné byly Reklamní kampaň na obyčejné předměty nebo Portréty nahých lidí v roce 1998, které uskutečnil ve spolupráci s Ester Polcarovou. Bilboardy, které tehdy v metru zaznamenaly spousty lidí, byly anonymní, nešlo o to zviditelnit se. Důležité bylo sdělení. Tento rys výrazně vystupuje poté, co se s rodinou odstěhuje z Prahy do Slavětína. Se začátkem slavětínské etapy, blízko přírodě a tak i člověku, se Polcarova tvorba proměňuje a vyvíjí se v cyklech. Tomáš Polcar je založením hledač. Nejde mu o sebestředné hledání ve vlastním nitru, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, s důrazem spíš jungovským nežli freudovským, dotýká. Na začátku každé z hledačských výprav stojí setkání
s projevem formy jako zhmotnělého principu, ústící v uzavřený cyklus, představující myšlenkovou cestu, jež se od něj odvíjela.

Výstava Kyklos představuje v návaznosti a zároveň v kruhu tři po sobě jdoucí cykly. Tomáš Polcar vychází z otázek po smyslu bytí a postupně se stahuje z vnějšího světa směrem dovnitř. Toto směřování k centru anticipují již dřívější velkoformátová plátna Uzle.

Navazující cyklus Hnití plodí žití vychází z krajiny a jejího plynutí ve věčném koloběhu. Zachycuje pozorování proměny hmoty, její rozklad, a zánik vidí jako cestu k novému životu. Nazírá chemické a fyzikální jevy obdobně jako alchymista, pro kterého jsou materiálním vyjádřením ideové podstaty světa.

Z hmoty a její podstaty vychází Polcar také v dalším cyklu Atomos, kde ji předkládá rozloženou na částice. Skrze ně a jejich vazebné obměny se hmota proměňuje a osciluje mezi hmotným nebytím a bytím: dále nedělitelné částice neustále víří, spojují se a rozpojují. Koule. Ideální tvar. Z koulí atomů vodíku a kyslíku se skládá molekula vody. Lidské vajíčko je koule, která se vyvíjí rýhováním. Nic vymyšleného, sama příroda. Nakonec řeší kruh jako dokonalý platónský tvar: průmětem koule je kruh. Kruh jako univerzální tvar, nezávislý vůči času, respektive jeho lineárnímu chápání, vůči prostoru i vůči člověku. Je prostředníkem meditace, soustředění.

Poslední cyklus sóma vychází z tvaru buňky včelího plástu, která Polcarovi jako včelaři nutně uhranula. Názvem odkazuje k řeckému Sóma ve významu těla. Odtud vede podobenství jednoty celku složeného z částí: buňka jako ideální tvar pro komůrku, ve které má vyrůst nová včela jako součást organizmu včelstva. Buňka jako tvar, optimálně vyhovující vytváření sítě a nejlépe využívající prostor. Síť jako metafora těla, vznik a rozpad, plnost a prázdnota. Sóma jako Samo Organizující se Migrační Algoritmus evolučních pochodů.

Jednotlivá díla nabývají pod Polcarovýma rukama podoby klasického trojrozměrného objektu nebo obrazu a obstojí sama o sobě. Přes neskrývaný příklon k tradici a odklon od nových médií Tomáš Polcar duší zůstává konceptualistou. Formě neslouží, naopak ona je mu služkou. I tak můžeme rozpoznávat polcarovskou manýru. Jako základní složka rukopisu, formulovaná do obrazu či trojrozměrného objektu, jednoznačně vychází myšlenka. 

Lucie Šiklová

SÓMA, instalace v krajině, Střelnice u Slavětína
GPS 50°20'37"N 13°54'17.5"E, 1. 1. - 31. 12. 2013
Tomáš Polcar často své projekty směřuje do sakrálních prostorů, jako byla lounská pohřební kaple židovské komunity či odsvěcený chomutovský kostel. SÓMU představil poprvé v Libeňské synagoze. Své současné místo našla v otevřeném prostoru Střelnice u Slavětína.

Úterý 13. 11. v 18.00 hod. - vernisáž výstavy akademického malíře Rostislava Nováka
Vstup volný

Na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století se na české výtvarné scéně objevila nová výrazná generace umělců: malířů a sochařů, vesměs absolventů Akademie výtvarných umění v Praze a pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Jejich uměleckým krédem bylo navzdory době, tehdejšímu období normalizace, pokračovat v obrodném procesu v umění započatém u nás v letech šedesátých s cílem opětovného spojení se současným uměním světovým. Připomeňme, že aktuálním výtvarným směrem byl tehdy informel: proud abstraktního umění, jenž do role sdělného prostředku pozdvihl sémantiku struktur. Obsahem nepředmětných výtvarných kompozic přestala být skutečnost „před sebou“. Prostřednictvím organizace plochy, prostoru a hmoty umělci vyjadřovali své vnitřní pocity a stavy mysli. Jak se v čase proměňovalo společenské vědomí, postupně se měnil i vnější vid abstraktních obrazů. Od tmavých struktur asfaltových tónů, se silným existencionálním podtextem, nastal přechod k monochromatickým kompozicím šedavých a jemně barevných tónů. Jako výraz otevřenosti k prostoru a novým idejím počíná hrát výrazovou roli i bílá barva. Téměř současně vzniká i tak zvaná nová figurace, rehabilitující předmětnost a artikulující figuru člověka jako ústřední téma vidění a prožívání světa. Jedním z nepřehlédnutelných umělců zmíněného generačního nástupu tehdejší střední generace, byl i Rostislav Novák (nar. 1942), absolvující AVU (ateliér prof. A. Paderlíka) v roce 1966.

Pondělí 10. 9.  GAML – vernisáž výstavy VE SLUŽBÁCH DIVADLA lounského rodáka, scénografa a divadelního architekta  MIROSLAVA MELENY
- vstup volný

Svým celoživotním dílem patří Miroslav Melena k největším osobnostem české scénografie i divadelní architektury. Absolvoval katedru scénického výtvarnictví na Akademii múzických umění v Praze, kde také později působil jako pedagog. Vyučoval i na  JAMU v Brně a od roku 2003 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Jako scénograf začínal v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Od roku 1968 pracoval v Naivním divadle v Liberci. Po čtyřicet let byl stálým spolupracovníkem Studia Ypsilon jako scénograf. Pro něj vytvořil přes sedmdesát scénických výprav, jeho jevištní práce využilo i Městské divadlo v Brně, Národní divadlo v Praze a mnohá divadla zahraniční. Kromě scénografie, se od počátku 80. let zaměřoval na problematiku divadelního prostoru a na projekce a realizace konstrukcí membránových střech. Mezi jeho architektonické práce patří  ideový projekt společenského sálu Paláce kultury v Praze, realizace zastřešení amfiteátru Bažantice pro Děčínskou Kotvu nebo letního divadla v Liberci. Uskutečnil rekonstrukci Mestneho domu v Lublani na loutkové divadlo, stavbu víceúčelového divadla v Zadaru.  Realizoval rekonstrukci divadla E. F. Buriana, (s ing. arch. I. Plickou) na první polyfunkční prostor v ČR -  nynější Divadlo Archa, rekonstrukci Městského divadla v Brně, divadla na Fidlovačce a Horáckého divadla v Jihlavě.   Společně s ing. arch. P. Valentou a ing. arch. P. Novákem rekonstruoval nejstarší divadelní budovu v zemi "Redutu" jako komorní scénu Národního divadla v Brně, za kterou v roce 2007 získal cenu Grand Prix obce architektů v kategorii rekonstrukce.  Podle jeho projektů bylo celkem postaveno nebo rekonstruováno dvacet divadel a víceúčelových zařízení. (z článku na www.teatrummundi.cz)

Tomáš Císařovský (1962) patří k výrazným figurálním koloristickým malířům střední generace, kteří na konci osmdesátých let uvedli na českou scénu postmodernu. Od devadesátých let patří Císařovský k umělcům, jejichž dílo je respektováno a kurátorsky sledováno, je zván na mezinárodní přehlídky i samostatné prezentace v zahraničí. Průběžně se věnuje také kresebné a grafické tvorbě.

„Louny jsou rodištěm mé matky. Od nepaměti jsem slýchal o životě za první republiky i za války v tomto půvabném městě. Tato pamět se i pro mě stala jedním z podstatných měřítek hodnot naší společnosti. Ačkoliv jsem v Lounech příliš času sám nestrávil, vždy užasnu nad krásou vztahu města a nedalekého panoramatu Středohoří.“ Uvádí Tomáš Císařovský k dotazu na jeho vztah k Lounům.

Monika Immrová (1970) prezentuje oduševněle pojaté grafické a sochařské práce velmi čistých a minimalizovaných tvarů a forem, archetypálně občas střídmě doplněných ornamenty.

„Vladislav Mirvald (1921–2003) patří ke stále nedostatečně zhodnoceným osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Bývá řazen do skupiny umělců, jež u nás od šedesátých let rozvíjela tzv. neokonstruktivní tendence. Jeho cesta k projevu založenému na geometrii ale nebyla přímá a nevyčerpávala se esteticky libými kompozicemi nebo optickými efekty. Jeho práci charakterizuje různorodost a paralelní rozvíjení někdy až různorodých tendencí.“ (Tomáš Pospiszyl)

Společně se zahájením nové divadelní sezony proběhne vernisáž výstavy významného lounského umělce, pedagoga a čestného občana města Louny Vladislava Mirvalda. Kurátor Tomáš Pospiszyl, který se dílem Vladislava Mirvalda zabývá dlouhodobě a je autorem reprezentativní Mirvaldovy monografie (2010) připravil výstavu s názvem Příroda – geometrie.

O koncepci výstavy říká: „Dílo Vladislava Mirvadla opisuje zdánlivě jasný oblouk od realistického zobrazení krajiny ke geometrickým kompozicím. Ve skutečnosti ale Mirvalda zájem o krajinu, nebo přesněji přírodu, nikdy neopustil. Jeho abstraktní díla lze vnímat jako vyobrazení přírody a jejích oku běžně neviditelných zákonů jinými prostředky.“

Vernisáž se uskuteční v neděli 11. září od 18:00 hodin a součástí vernisáže bude zahájení výstavy dosud nezveřejněných fotografií z Mirvaldova obsáhlého archivu, které budou umístěny v přilehlých prostorách (divadelní kavárně a víceúčelovém sále) Vrchlického divadla, která potrvá do 31. října 2011.

Lounský chrám - olej, plátno, 43 x 50 cm - (c) 1989 Zdeněk Sýkora

Tvorba Zdeňka Sýkory byla sice v uplynulém roce prezentována na několika výstavách, přesto v ní lze stále objevovat nová témata. Jedno zcela výjimečné a připravené speciálně pro Louny přináší připravovaná současná expozice. Vybrané obrazy, akvarely, kresby a koláže, jež jsou ve své většině představeny poprvé, přibližují nejen Sýkorův umělecký vývoj, ale především vztah k rodnému městu a jeho okolí, k místům, která jej formovala jako malíře i jako člověka. Výstavu tematizují úryvky ze vzpomínek teoretika umění a lounského rodáka Josefa Hlaváčka.

Slavnostní zahájení se koná v pondělí 11. dubna 2011 od 18:00 hodin. Výstava potrvá do pondělí 27. června 2011.

První výstava v Galerii města Loun představuje tvorbu tří významných lounských umělců.